Únor 2016

Vysokoškolákův pohled na domov

10. února 2016 v 21:31 Zákoutí

vidím domov


Když něco dlouho nemáme, je nám to pak vzácnější. Platí to ale i o místě, kde pořád dokola pobíhá pubertální sourozenec, štěkající smeták, kterého přezdíváme pes a k tomu ještě dva dospěláci? Řeknu vám, že na to teda rozhodně není jednoduché odpovědět. Opravdu ne!

Jakožto opravdu zkušený (nyní první semestr zvládnuvší) vysokoškolák bych vám ráda sdělila své poznatky o tom, jaké to je se po týdnu, někdy i více, vracet domů. Často je to vskutku zážitek. Představte si, že se celý týden ve vaší domácnosti odehrává nespočet věcí, u kterých vy (díkybohu za to) chybíte. Nemáte ani ponětí o tom, jaká u vás vládne atmosféra, kdo má jakou nemoc, kdo se s kým pohádal a další podobné rodinné pochoutky. A pak to přijde - autobusu zaskřípají brzdy, nějakým záhadným způsobem se rozestoupí dveře a vy jste doma. Celí šťastní odhazujete své věci v dál a překračujete práh obýváku. K vašemu překvapení se k vám nikdo nevrhá s otevřenou náručí, talířem koláčů a teplým čajem. Místo toho objevujete na půl mrtvého bratra u televize, ještě mrtvější rodiče, kteří před chvílí přišli z práce a zarostlého jorkšíra, který se s námahou (avšak s odhodláním, to se musí nechat) vydal vám olíznout palec na noze. Domove, sladký domove!

Musím se přiznat, že takto to u nás naštěstí nevypadá. Alespoň ne vždycky (buďme upřímní). Pravdou ale je, že jakmile si navyknete na vlastní režim, těžko se přizpůsobujete jinému. Osobně mám největší problém s naší ledničkou. Doma je totiž často prázdná. Jinými slovy (slovy rodičů) prázdná není, jenom v ní není to, co bych chtěla. A mají pravdu - mé studentské osvobození se totiž vztahuje také k jídlu, které si nakupuji sama a je nadevše jasné, že sahám jen po tom, na co mám chuť. Tudíž stop paštice, řapíkatému celeru a rybám. Kdo by to dobrovolně jedl?

Dobrá, konec vtipkování. Musím se přiznat, že si teď vážím domova víc. Nejen toho, že jsem doma, ale také rodičů, se kterými se už (tolik) nehádám, teplé polívky, dobrého oběda a těch bezstarostných dní, kdy nemusím nakupovat, vařit a uklízet. Nemyslete si však, že nejsou neděle, kdy se netěším, až budu zase pryč. Na chvilku a stačilo, nic se nemá přehánět...

Děkuji za váš čas zde strávený!


Nevím to jistě, ale mohlo by vás zajímat:


Oblíbila jsem si v lednu

10. února 2016 v 19:54 Zákoutí

v lednu



Stává se poměrně často, že mi některé věci padnou do oka více než jiné. To pak vede k tomu, že je používám často, pořád dokola a pokaždé, když je vezmu do ruky, si uvědomím, jak jsou skvělé. Proč se o mé radosti tedy nepodělit?
Proto se, jestli máte chuť, pusťte do čtení a prohlédněte si také mé fotky, které snad dobře dokumentují to, co jsem si oblíbila za měsíc leden.


Poznejte příběhy mých fotek II aneb za co stojí žít

5. února 2016 v 13:38 Záblesky

příběhy mých fotek


Jsou prostě chvíle, kdy zrovna nemám po ruce svůj Nikon. Ale i v takových chvílích je někdy potřeba nebo chuť zachytit nějaký okamžik a zvěčnit ho. Na věčnost. Proto čas od času, a to velmi často, fotím i na svůj mobil, který rozhodně není pro focení stvořen, ale sem tam se mu podaří udělat hezký snímek.

A abych nefotila jen tak do šuplíku, což je asi to nejhorší, co bych mohla udělat, podlehla jsem davovému šílenství (za což se poměrně stydím) a založila si účet na jedné profláknuté aplikaci, jejíž jméno nesmíme vyslovit.
A co tím chci říct? Že bych vám ráda představila některé z mých úlovků, které dokumentují můj život, i když se to možná na první pohled nezdá. Každá jednotlivá fotka má v sobě ukrytý příběh, který je vždy jedinečný a neměl by být zapomenut. A to ani takový příběh, který vypráví například o hrnku skvělého borůvkového čaje, jehož pára se dere do chladivého vzduchu zimního rána... Kouzlo je tak nejen v samotné fotce, ale i v tom, co se vám snaží říct. Tak poslouchejte...


Stojí žít za...


... hrnek teplého čaje


Letně podzimní posezení má jisté výhody - můžete si přinést teplý čaj a udělat oheň o trochu větší, než se sluší a patří. Jistě jen v zájmu ideálního tepla. Na můj milovaný hrneček snad skládat ódy nemusím, poněvadž je na první pohled jasné, že je prostě nádherný. (mé projevy lásky je nutné brát s rezervou)