Prosinec 2014

RECENZE: Accept - Zlín (25.10.2014) : Blind Rage tour

8. prosince 2014 v 22:23 Recenze

Můžeme tady stát?
No, to můžete, ale nevím, jak dlouho u toho vydržíte.
Proč? Budete s tím moc hýbat?
Ne, ale jde od toho pěkné horko...


Překvapilo nás, mne i můj doprovod, jak snadno jsme našli výhodné místo. Tedy místo, kde jsme měli vše jako na dlani a hlavně - kde jsem vše jako na dlani měla i já. S mým vzrůstem se těžko hledají dobrá místa, odkud lze vše, nebo alespoň něco vidět. Řekněme, že nám to bylo až podezřelé... Však co na tom, vždycky můžeme sejít dolů, mezi ostatní "brothers of metal" a přidat se k jejich řádění.

A při očekávání vyhazovu, který se po celý koncert neuskutečnil, jsme za zvuků v podstatě slušné kapely DAMNATIONS DAY, kterážto byla pro mé uši daleko lepším zážitkem, než tuzemská SALAMANDRA, s mírným adrenalinovým nádechem, očekávali příchod toho, po čem jsme ten večer toužili...
Šťastlivec, který ten večer, nebo klidně již dříve, navštívil koncert starých pardů - ACCEPT, jistě ví, co následovalo... Kapela přijela představit svou novou desku, což tedy provedla znamenitě. Zazněly z ní skladby jako Stampede, 200 Years nebo má, již od prvního poslechu oblíbená Dying Breed. Ale co opravdu musím zmínit, jsou momenty, které oživily celý acceptovský počin ve Zlíně:

Od počátku bylo jasné, že jakmile zazní byť jen první tóny Stalingradu, každá metalová duše ožije a nastane něco, čemu se nic nevyrovná. Nic totiž nedokáže tak rozproudit krev a povzbudit smysly, jako právě tahle válečná, řízná a přesná střelba na cíl...

Podobným okamžikem byla již zmiňovaná Dying Breed. Ti, kdož měli píseň naposlouchanou, nebo ji alespoň jednou slyšeli, měli podstatně lepší zážitek, neboť když znáte text, má píseň o mnoho lepší grády.

Starší dílo z Balls to the wall - London Leatherboys, bylo možná místy poněkud utahané, ale na mne, jakožto na zástupce mladší generace, to celé udělalo opravdu dobrý dojem. Při pohledu na starší ročníky bylo vidět, že píseň mají v srdcích a navrací jim vzpomínky na bujaré mládí. Soudě tedy podle toho, jak skotačili na place.

Abych tu začlenila i více osobních prožitků (ne, že by někoho zajímaly) tak musím zmínit dva, pro mne husí kůži nahánějící momenty. Už od té doby, co jsem se dozvěděla, že se jde na Accepty, jsem doufala v zážitek v podobě Shadow Soldiers. Melodie, kterou vše začíná, by se dala označit za nebeskou, až božskou. Následující průřez ostatními kytarami a pak hlasem Tornilla, je počínající gradací toho všeho. A pokračuje to až do refrénu, u kterého prostě nejde zůstat klidným. A pak zas Wolfova kytara a dav hřmí melodii, přičemž drží proslaveného paroháče nad zarostlými hlavami a zpocenými čely... A pak jenom zařvete: We're the Shadow Soldiers!!! A je vám jasné, co si budete zpívat následujících několik hodin. Jednoznačné a bez komenáře jsoucí mistrovské dílo, mistrovsky podané.

Další, od minulého koncertu má oblíbená, Princess of the dawn. Dobrá, možná, že by s Udem zněla o něco lépe, ale Tornillo se mi (minimálně vzhledem) líbí o něco víc. A co říct ke koncertní verzi této skladby? Asi jen to, že to byl můj druhý největší zážitek a atmosféra při princezně byla opravdu úžasná. A když stadion zpívá, třebaže mnohdy ne úplně čistě, je to silný moment jak pro kapelu (všichni do jednoho se usmívali, snad ne pobavením) tak i pro nás - zaryté, věrné fanoušky pravého metalu.

Přídavek, kdy jako obvykle Tornillo odhodil své tričko v dál, nemohl patřit ničemu jinému, než Metal Heart. Vskutku, není třeba říkat více, pokud jste někdy tuto hymnu slyšeli naživo. A pokud ne, pak vám nezbývá než našetřit, sednou na vlak, kolo, autobus nebo motorku a přijet si to poslechnout. Cokoliv se vyplatí, protože tento okamžik je nesmrtelný. Narozdíl od minulého koncertu přidali sólo Wolfa Hoffmana do této písně a ne do Princess of the dawn. Možná, že to tady působilo líp a lidé si to víc užili a pekelně si zařádili. Ono tato melodie vždy rozproudí krev v žilách. A pokud nevíte, o čem to tu mluvím, pak vám dám odkaz přímo tady, pod článek.

Za zmínku stojí ještě ,,rvačka" basy s kytarou, kdy se navzájem přehrávali Wolf a Peter Baltes. Žádné únavné, půl hodinové sólo basy nebo kytary. Naopak. Zábavné provedení, přičemž to ke všemu vypadalo, jakoby situace vznikla náhodou. Taktéž světla, neboli nová světelná show, kterou si s sebou Němci přivezli, byla působivá. Co mě, jakožto pozorovatele z výšin, zaujalo nejvíce, byla světla směřující do publika. Nevím, zda to funguje tak, jak si myslím, ale zdá se, že takto mohou členové kapely vidět přímo do tváří svých fanoušků, což má u mě velké plus. Pokud to tak tedy je. Občasné osvětlení stropu bylo taky poměrně působivé, ostatně, umístím sem fotografii, ať můžete posoudit sami.

A! Můj obrovský obdiv skládám Wolfu Hoffmannovi. Nebudu se bavit o jeho hráčských schopnostech a nadání, to je bezpochyby dokonalé, ale ráda bych zmínila jeden fakt, který se až tak moc nevídá. Je to jeho výraz, úsměv a pozitivní vyzařování, které z něj srší během koncertu, během jeho hraní. Zatím nikdo na mě během koncertu nepůsobil tak příjemně a pozitivně jako on. Při pohledu na něj zjistíte, že ho baví to, co dělá. Že si užívá kontaktu s publikem a nebojí se vtipných grimas a potrhlých póz a kousků. Není to jen tupé ukazování do davu. Je to jiskra v očích, se kterou namíří kytaru a ruku na vás a jako by říkal: ,,Hej, brácho, tohle je pro tebe, rozumíš?"

Neslyšící a plná dojmů jsem zamávala hrdinům a ti, jakoby právě dokončili významnou bitvu, celí zpocení odkráčeli kamsi do neznáma, za kovové tyče a černé závěsy...

Nakonec to tak nepálilo.
Ale jo, jde od toho horko.
Tak jdem...
A pohasnuly obrovské reflektory, které byly našimi sousedy v průběhu koncertu a my jsme je s respektem obešli, otáčejíc se ještě na pomalu sklízející se pódium.



Zde jde poměrně dobře vidět záře reflektorů :)






Omluvte, prosím, kvalitu fotek. Vše je foceno na mobil a světelné a povětrnostní podmínky nebyly příznivé.

A slíbený odkaz na Metal Heart i s Wolfem Hoffmannem a jeho melodií, kterou jsem zmiňovala.