Srpen 2014

Země nechutných kouzel

5. srpna 2014 v 2:31 Zákoutí
Tak si říkám, a já si toho často moc neříkám, proč být v tomto středně letím období přímo v ohnisku všeho toho podivna, které tyto dva volné měsíce naplňuje od prvního až do jedenatřicátého (a to v obou případech)... Inu, dám za pravdu všem, kdož říkají, že utéct od reality někam, někam pryč, je v podstatě dnes skoro nemožné. Ono je to nemožné. Tedy, alespoň v životě mé malé Duše. Je to nemožné, a tudíž to není možné. To možná dává smysl. No ne, Stvořiteli? Já si taky myslím...
Ovšem v hodinu tuto pozdní, večerní a vlastně včera zítřejší, by bylo možné uniknout do světa zapovězeného těm, jenž se bojí. Mohou se bát čehokoliv (nebo kohokoliv), avšak ve světě neřízeném je to dřív nebo později dožene. A počítejte s tím, že to bude spíše dříve, než později, tím jsem si jistá. Docela.
Stačí zlehka našlapovat po cestičce z mramoru černého, jako havraní oko upřeně zírajíc na jakousi otrhanou mršinu, zející tu po jeho včerejším obědě (možná i po dnešní snídani). Krok následuje krok, mramor neúprosně mrazí konečky prstů, nekonečně dlouhá tma se táhne až tam, kam oko nedohlédne. Nevidí totiž vůbec nikam. Nevidí nic. Je tohle ten útěk od reality, od světa, který jste si tolik přáli? Krok následuje krok a studený mramor se vytrácí... Mění se. Hrubý povrch, spousta hrbolků a... Bolest. Na omrzlé konce končetin se sápou neznámé předměty. Bodají. A s takovou lehkostí, jakoby snad ani nebyly skutečné, spíše očarované. Zlem. Krok následuje krok a zrychluje, stále víc a víc.. Ať už to nebolí, ať už to tolik nebolí... Je to už snad ono? Je to snad onen útěk od reality, od světa, který jste si tolik přáli? Krok následuje krok a ostré se konečně mění v měkké. Měkké, rozbředlé, teplé... Vodnaté, slizké, mlaskající... Chodidla se s obdivuhodným zaujetím noří do čehosi neznámého a opět se vynořují, aby umožnila další kroky... Co to? Mlask, mlask. Havraní večeře, snad? A ten smrad! Nosní otvory se stahují odporem, žaludek se znepokojeně vrtí. Nejspíš sám sebe rozeznal na chodidlech... A také jiné přátele z útrob čehosi, co bylo rozprostřeno pod nebohá, rozbodaná a omrzlá ústrojí chůze. Cesta za vysvobozením, do kouzelného světa snů, do země prý zaslíbené, se někdy zdá být jako nejvhodnější řešení čehokoliv. Jenže, do světa zapovězeného, tam nesmí nikdo, kdo se bojí. A kdo se bojí, nesmí na rozsáhlé území, kteréžto je obydleno vysokými dřevinami... Ale tohle, tohle je mnohem horší, než kdejaký les... Tohle, je váš ráj, vaše peklo, váš sen - vaše obavy. Vaše kouzelná země... A je jen na vás, s jakými chodidly se z ní vrátíte...

,, ...a tak šla svou cestou, která byla ztělesněním jejích nejhorších obav. Však záhy rozpoznala, že přes veškerou námahu vynaloženou na to, aby krok neúnavně následoval krok, zapomněla na reálný svět, který tak nenáviděla..."


Příjemné spaní a krásné sny, mé milé Duše.
Havran a jeho snídaně s vámi.
Amen.