Červen 2014

Dopisy, co nikdy nebyly poslány

12. června 2014 v 22:34 Zákoutí
Od posledního dopisu se nic nezměnilo. Stále mi neodepisuješ.
Milý neznámý, kolik z těch nekonečna adres budu muset ještě vepsat na sněhově bílou obálku, než můj vzkaz přijde k tobě? Už mi docházejí. Mám nedostatek obálek i papíru... Dopisuje mi také pero. Snad se již trefím, snad padne dopis do správných rukou, snad přečteš si ho ty, kterýž jsi byl osudem vybrán. Osudem? Směšné, vždyť je to jen náhoda.
A co vůbec psát, aby má slova byla natolik podněcující k odpovědi? Co psát, aby se papír s mnoha řádky nezřítil rovnou do koše? Snad jen to, že jsi jeden z mnoha, který může skočit do neznáma, vzít pero jako já, papír a obálku a onen papír obléci do slov, ať jsou jakákoliv...
Píšu ti, že jsi jen jeden, ačkoli takových může být mnoho.
Píšu ti, že jsi neznámý, přestože již znám tvou adresu. Jen nevím, že je tvá...
Píšu ti co mne napadá. Znáš mne tedy i ty. Jen nevíš, že jsem to já...
Píšu ti, co mne neučili. To, co je život...
Píšu ti, že nevím co psát, ale přesto s tím nemůžu přestat...
Píšu ti, že ti chci psát nadále. Jen nevím, jestli odepíšeš i ty...
Píšu ti, protože mne baví psát. Protože věřím, že jsi někde (ať je to kdekoliv) a že odepíšeš mi zpět.
Že mi odepíšeš, ačkoli jsem neznámá, přestože znáš mou adresu a vlastně i mé myšlenky. Že mi odepíšeš, i když nás každý neučil něco jiného, i přesto, že ještě můžeš přestat psát. I přes to, že nevíš, jestli odepíšu zpátky...
Ráda bych ti napsala něco smysluplného, jenže já nedávám smysl. Asi jsem už taková... A tak přemýšlím, jestli někde jsi, jestli existuješ a jestli čteš můj dopis. Jestli se teď usmíváš, nebo nechápavým výrazem podtrhuješ to, co se ti honí hlavou (pravděpodobně něco o mé pomatenosti). Jestli chceš odpovědět... Jestli ti má slova dávají smysl (a já doufám, že ne)...
Jestli vůbec mám dále rozesílat ta neznámá, bílá psaní s chybějícím podpisem.
Jestli mám stále věřit, že jednou přijde obálka i mně.
Jestli mohu doufat v budoucnost mých slov...

,, ...a tak jemným tahem dokončila slovo a za ním tři malé tečky. Jazykem přejela okraj obálky- tak, jak to vždycky dělávala - a naučeným tahem přilepila jeden konec k druhému. Na přední stranu přitiskla známku a napsala adresu. Pero, které bylo již pěkných pár let bez inkoustu, odložila na stranu, vstala a položila dopis na hromadu k ostatním. Do schránky se už totiž nevešly..."

RECENZE: IRON MAIDEN (8.6. 2014) - Brno

9. června 2014 v 23:24 Recenze

Po roce a v plné síle, snad ještě lepší, než tehdá v hlavním městě... Iron Maiden sejmuli Brno jako jejich nablýskaný boeing děraví oblaka. Obměněný setlist, stará krev, mladistvý vzhled, klasická vlasatá nálož britského heavy metalu. Ve jménu Bruce a jeho kumpánů, ohlédněme se zpět!

Teploměry ukazují okolo 45°C na slunci, rozžhavený asfalt se taví, rozpáleným Brnem se začínají prodírat černě oděná individua a míří do blízkých hospod, aby ovlažili svá hrdla. Nadchází 5. hodina odpolední a s přibývajícím časem se začíná seskupovat více a více triček s jasným nápisem: IRON MAIDEN. Velodrom má zažít něco, co se na věky zapíše do jeho útrob. Vstupy se plní, stejně jako vnitřní plocha a tráva lehá pod náporem bot různých tvarů a velikostí.
Očekávání vrcholí...