Duben 2014

Akorátně načasovaná chvilka večerního smýšlení

2. dubna 2014 v 22:34 **- Něco k zamyšlení -**
- Ztrácím vše, co bylo mé vlastní a nalézám to, co zapovězeno mělo by být. Ztrácím duši a ztrácím odhodlání, případně něco, co s těmito jevy souvisí a potřebuju dávku zla, potřebuju popohnat kupředu k věcem, které budou potřebné, snad i potřebnější... A nalézám doposud nepoznané, zvláštní a tak nevídané, až poněkud odporně příjemné. Nalézám oporu, nalézám víru, nalézám smysl... Nejspíš. Zatím to tak pouze vypadá. Ale už i to mne děsí. A když mě děsí už jenom malá, nepatrná, neškodná (nebo se tak aspoň tváří) zmínka štěstí (ale fuj!), pak je také vysoká pravděpodobnost úmrtnosti temného a zlého Já, jakožto čehosi, co mne naplňuje, i když to není tak úplně zlé, jak se to tváří. A že se to čas od času tváří opravdu nechutně...

- Začínám básnit. Ne, opravdu. V hloubi duše cítím rýmy deroucí se na povrch a obávám se brzkého návalu jakési podivné slovní hříčky, co si snad říká poetická hloupost, případně nějak jinak. Nebudu básnit. Proč taky? Básně jsou slova, stejně jako věty. Jen se to rýmuje a já nerozumím principu rýmování. Nerozumím principu básní a především... Nerozumím básním. Co tím chtěl básník říci? A co vlastně tímto chci říci já? Asi jen to, že rýmování jde mimo mne, ač uvnitř cítím tlak rytmů, rýmů, veršů a podivných, rádoby skvěle znějících písmen, slov a vět. Směšné! Nemám vnitřek... Co s tím?

- Zrakovým orgánem svým, možná i dvěma, si také všímám, že začátky myšlenkových pochodů skoro pozdně večerních, se začínají odvíjet od písmene posledního, tudíž jakéhosi vyvrhele. Asi ho budu používat častěji, máme totiž společného víc, než jen poslední místo v jakémsi řazení systému... Systém? Organizace vysokých a vyšších postavení, nadřazenosti a (po)vrchnosti, nesnáším vyšší Duše. Všechny jsou vyšší. Nepohlédnou mi do očí, nevidí totiž až na zem, kde se povaluji mezi jejich použitými ponožkami, které s nepřesností jim vlastní hodili do koše s ostatními ponožkami, případně... Jinými kusy podobného oblečení pro účel nezbytný. Stvořiteli? Vidíš? Tahle ponožka není do páru... Vidíš? Je šťastná!

- Zanechme poetismu, zanechme zbytečných slov. Tedy, já zanechám zbytečných slov. Čas přelétavých, černotou obdařených ptáků s peřím hustým, jako samotná krev z té nejtlustší tepny, pomalu ale s jistotou klepe na dveře. Mlátí. Bouchá. Skřípe. Snaží se prodrat pode dveřmi, jejichž dřevo praská pod tíhou tohoto nemilosrdného tvora. Je tady... A mi nezbývá nic (nic, jak úchvatný to jev!), než upadnout do vírů temných a nechat se unášet slastným pocitem nevědomosti, slastným pocitem klidu, slastným pocitem návratu něčeho, co jsem tak dlouho nemohla najít...
Cítíte to? Stvořiteli?! Cítíš to taky? Zlo... Zlo znovu přichází! A síla, ta stará, dobrá síla k věcem, jež budou potřebné v časech nastávajících. Ta síla temna, na kterou jsem do setmění čekala...


Nechť vás Vaše myšlenky pronásledují.
Jděte ve jménu Heavy Metalu,
Satan s Vámi.
(,,I s tebou.")

Vidina vlastního světa ve světě stávajícím

2. dubna 2014 v 19:23 Zákoutí
Kroky se rozléhají okolo a odráží se nazpět od jakési šedavé, oprýskané zdi s občasnými malířskými výlevy něčí fantazie a stejně tak myšlenky, jenž proudí tam a zpátky, jako nějaký bláznivý vynález nekonečného pohybu. Setmění natahuje své hladké, však zestárlé ruce s žilnatými výběžky po všem, co se nestihlo skrýt. Okolím prolétá vánek odněkud z daleka, nejspíš. Však, i když je vzdáleným hostem z jiné krajiny, chová se, jako by byl doma a znal veškerenstvo, které tváří se již k večeru poněkud unaveně... Poposedává na okrajích okenních říms, našlapuje po jehličkách stříbrných jehličnanů a libuje si v pichlavé bolesti, jež je mu působena. Drze si pohrává s teplými odstíny fialové, oranžové a snad i trochu červené barvy vlasů, nacházejících se nad změtí myšlenek v jednom z míst, kde dříve býval mozek. Ze strany na stranu vede jednotlivé prameny a s ďábelským, však tichým a umírněným smíchem si libuje v neřestech a nesprávnostech, které právě páchá... Jak krásné, neškodné zlo... Jak úctyhodná zdrženlivost dochucena asi gramem a půl nějakého druhu sebevědomí... Jakoby přišla od jinud. Z jiného světa. Nazveme-li však svět světem, musíme se obávat i toho, že nebude jen náš. Chtěla bych svůj svět. Jen svůj, kde nebylo by jiné duše a nic tak zatraceně odporného, jako závistný, nenávistný a jinakvistný jev, ostatními Dušemi nazývaný jako lidské chování, jednání a kdoví co ještě... Stvořiteli? Proč jsi nestvořil svět pro každého zvlášť? Proč takto nepředejít všem problémům? Proč? Nevím... A kdybych se to dozvěděla, snad by pominuly mé představy o ideálním, dokonale nedokonalém světě pro malou, černou Duši mou... A jestli se tento svět někde nachází, pak je mi neznámo kde. A víte-li to někdo z vás, pak mi dejte vědět, budu neskonale ráda. Snad vám i poděkuju... Snad... Ale možná taky ne. Možná že vám poděkuju, až mi řeknete, že takový svět není. A že není právě proto, aby Duše byly pospolu a nenávist vyvažovala to dobro, které jsem já zatím nejspíš nenašla. Satanudíky!

Po době delší než sama
skladba heavymetalová,
se s Vámi zase loučím
a doufám v brzkou
vlnu inspirace.
(ne)Mír s vámi.