Prosinec 2013

Fotografie roku 2o13

29. prosince 2013 v 18:57 Záblesky
Rok se s rokem sešel... Nebo, možná nesešel, nevím, avšak sedím tu stejně jako kdysi a píši slova se steným účelem. Vy, jenž jste se odvážili zavítat do mé svatyně, neváhejte a projděte semnou mé neumělecké pokusy o zachycení světa okolního na fotografiích. Snad se to nezdá, však budu vám velice vděčná. Tedy, zda-li vaše kroky zavítaly právě sem, pak neváhejte, pohodlně se usaďte, nebo něco na ten způsob a utopte své orgány zrakové v nepřeberném množství výjevů světa okolního za rok 2o13.
Děkuji všem, kteří sem pravidelně, často i občas zavítají, i když jich moc není (snad někdo takový je) a také vám, kteří jste tu prvně (možná i naposledy).

!! Pro větší a kvalitnější zobrazení prosím pokračujte na odkaz který je níže a přehrajte si video v HD rozlišení !!
http://www.youtube.com/watch?v=aaTMwoLaGGs





... kdyby měl někdo odvahu, pak je zde i mé předešlé dílo...
http://missa007.blog.cz/1302/vyjevy-sveta-okolniho-za-rok-2o12

!! Pro větší a kvalitnější zobrazení prosím pokračujte na odkaz který je níže a přehrajte si video v HD rozlišení !!
http://www.youtube.com/watch?v=g9HL0E9rHd0&feature=youtu.be



Čajový dýchánek s pachutí temna

16. prosince 2013 v 22:45 Zákoutí
Jako by opadla barvu měnící pokrývka všech dřevin a v ten moment svět okolní usnul, znehybněl, strnul a snad možná i zemřel. Však pouze vyčkával. Vyčkával na příval nové, však již tak příliš všední, vlny čehosi, co zdánlivě připomíná cosi dobrého a krásného. Tak čistého. Kdo by to neměl rád? Není snad třeba tázati se dvakrát, ne-li víckrát. Snad ona nepestrost měla by lahodit orgánům mým zrakovým a utěšit tak něco na duši, co už dlouho zasloužilo by si onen žádaný klid. Ne. Ani v tomto šedavém, pochmurném a na první pohled smutném období, jenž značí příchod něčeho, co jednoznačně potřebuje zatraceně dlouhou předehru, nenajde duše má to, oč již tak dlouho žádná. V hrnku s odštíplým okrajem houpe se v rytmu drkotání zubů jakási vylouhovaná tekutina, chutí připomínající sušené seno s notnou dávkou třtinového cukru. Obláčky řídkého dýmu vzlétají v podivných tvarech co nejdál od úst se rty popraskanými. Do tmy, do rohů místnosti v tuto dobu tak temné, jako již je i venkovní svět. Podivné. Krásné. Jak horký roztok proplouvá zákoutími těla, vsakuje se do vnitřností a zahřívá promrzlou kůži, tak oči slastí se zavírají a jediné, co by pomohlo jejich dřívějšímu, snad úchvatnému vzhledu, by byl alespoň několikahodinový stav nevědomí. Snu. Stvořiteli? Nač jsou sny? Nevím... Ale ráda bych se snem stala, ač třeba jen na malou chvíli, na pár vteřin. Snad spíš noční můrou, i ta je totiž snem a ke mne spíše se hodící a myšlenkám mým možná i více vyhovující. Nevím... Ale vědět chci. Však k tomu potřeba je ponořit se do temnoty a se zavřenými orgány zrakovými a myslí nemyslící, uložit ostatky své mezi černé polštáře a nechat se unášet na vlnách, kteréžto ani naše chabá mysl nedokáže ovlivnit. Tedy... Alespoň ta moje ne.
Měsíční světlo posunulo se o kousek dál, ne o velký. Ale předešlý paprsek bílého, magického světla, jenž míchal čajové vody v hrnku starém, jako samo peklo, nyní ukazoval zaschlé stopy tekutiny na stěnách té bílé nádobky s květinovým zdobením. Vypařila se. Vsákla se. Zaschla a nechala po sobě alespoň nežádoucí a dočasný náznak své předešlé existence, což se ovšem nedá říci o každém z nás. Tedy... Alespoň o mně ne.
S bezvýznamným, bezdůvodným a nesmyslným třímáním hrnku s prapodivným uchem a odštíplým okrajem, hleděly oči do neznáma. Tak prázdné, přec plné nápadů, o kterých i ony oči věděly, že nejsou uskutečnitelné. Hleděly do neznáma, však ono místo dobře znaly. Místo, kde čas od času samy pobývaly a jak se zdálo, líbilo se jim to. A myšlenky nedaly těm očím jít spát. Míhaly se prostorem, kde dříve býval mozek, a narážely na lebeční stěny a s hlasitým jekotem dávaly najevo svou přítomnost, tak zatraceně odpornou. A oči stále hleděly. Přec věděly, co je čeká. Jest to nutné? Ano. Možná. Nevím... A tak, jak slza, nyní ne smutku, obepisovala tvar obličeje a vpíjela se do světlé kůže, kterou nyní osvětloval paprsek měsíčního světla, bylo možné slyšet nechutný, hrůzu nahánějící zvuk. Dvakrát. Do zavařovací sklenice s vodou, pravda, už trochu zakalenou, padly s tichým žblunknutím dvě, kdysi snad úchvatně vzhlížející, okouzlující oči. S němým výrazem upínají své modro-šedé duhovky na místo, odkud před malou chvílí ještě hleděly na svůj každodenní osud.
Již mohlo tělo nekontrolovatelně upadnout mezi černé polštáře a nechat svou pošetilou mysl plout na temných oblacích těch nejhlubších představ svých. A konečně se mysl stala motýlem, můrou noční a zabloudila do snu, jenž trval alespoň několik vteřin...

,, ... a měsíční světlo opět posunulo svou polohu a paprsek bílého světla zahrnul třpytem prázdnou, temnou propast. Spolu s měsíčním paprskem tančily odlesky rudé barvy a černých stínů po okraji i vnitřku očních důlků, které osobě spící jevily se jako zavřené. Zaschlá slza nechala slanou stopu na jemné kůži okolo a kdesi uvnitř čekala, až se příští noci bude moci znovu vrátit. A ona letmým úsměvem dala najevo, že stala se snem něčím, však nevěděla, čí byl..."