Říjen 2013

Den poslední v měsící desátém

31. října 2013 v 22:20 Zákoutí
V onen, vlastně dnešní, poslední den v měsíci, kterýžto je sám o sobě propleten jakýmsi záhadným, však krásným kouzlem, jsou průchozí brány všech světů. Nebo alespoň se to říká. Co se říká, to povětšinou nabývá pravdy pouze nepatrně, však pro dnešek se toho držme. Zachce-li se vám do světa jiného, ostatním neznámého, pak je dnešek tím pravým dnem. Možná by to šlo i zítra, možná i jindy, však to ještě nikdo nezkoušel. Proč? Nevím. Možná proto, že o jiných dnech se to neříká...
Proplouvat mezi jinými, osamocenými (Nezní to sladce, ty tóny opuštěnosti a klidu?) místy, na jejichž povrh živá Duše nevstoupila a ovzduší zatím nepohltilo žádný hlas či jiný odporný zvuk, bylo by přáním mnoha z nás. Nás ale mnoho není. Jsem to možná pouze já...
Za závojem tmy, jenž padl na krajinu pro dnes mi známou, skrývají se jistě mnohá poznání a věci zájmu hodné, však v tento čas, v tuto noc, zdržím se raději za zdmi svého útočiště a prosklenými otvory ve zdi budu pozrovat mihotající se bílé cosi, shlížející na mne z výšin a odrážející se v mých, snad již načervenalých, očích. Do stavu nevědomí a temnoty bych snad již upadnout měla, však v tento čas, v tuto noc, mi má mysl nějak opět nedá jít spát. Ano, opět. Však tentokrát to není z pocitů prázdna či jiných nezáživných emotivních (snad) výlevů mého chorého čehosi - snad Já. Tentokrát ne. Je to jiné. Něco, cosi, držíc mne na nohou a ve střehu, mi nedá spát. Odtrhnouti zrak od tmavého nekonečna by byla volba snad dobrá, ovšem jak tento nelehký úkol provést? Nevím. A vědět nechci. Chci utopit své orgány zrakové v temnotě dnešní zvláštní noci. Středně podzimní období nabylo již svou nahou podobu a opadané listí všech barev (nikoli mé oblíbené) spadalo na vlhkou zem, která se vzpamatovávala ještě z ranní námrazy, bělavé jinovatky. Mírumilovná maska období předzimního. Klamavá. Však někdo či něco je povinno udržet rovnováhu a zakrýt tak bolesti jiných - těch, co krásu vyjevenou nemohou si vynachválit. Hle, kapka rosy, slzy nebo jiného, čirého roztoku, pomalu ale jistě obepisuje tvar listu z neznámého stromu, stojícího opodál, a rozmrazuje tak popraskané okraje a zanechává mokrou, však neviditelnou stopu. Již opustila tělo listu a, nyní poznatelně rychleji, padá ke svým družkám, k zemi, ke kalužím v blátě a jakýmsi dalším hnusům. Ne, dnes ještě neuschne. Bude přežívat jako duše ve stádu, kýmsi vytvořeném, daném a neopustitelném. Stvořiteli? Posloucháš mne ještě? Možná.
Snad pár slov o ptáku hovořícím bych mohla přečíst, ovšem nač? Že je k tomu příhodná chvíle? Ta může být přec častěji, než je nám známo. Šustění peří ve dveřích, mezi dřevěným, pomalu trouchnivějícím obložením, ozývá se v doprovodu burácení větrů severních (zřejmě) a dlouhých výkřiků padajících kapek. Host, jenž nezván přišel, neznám a nechtěn poznán býti, zjevil se. Černý jako noc nejtemnější, s hlasem jako z jiného světa, nevěstíc nic dobrého. Trýznivé vzpomínky vyvolává, odvětíc slovem nesrozumitelným. Možná jen smysl nedávajícím. Myslím, že chtěl něco říci... Počkat! Už vím! Znělo to jako slůvka naděje... Snad cosi jako Nikdy víc. A v tu chvíli odletěl. Pírko uhelně černé sneslo se na nezametenou podlahu, odrhnulo vrstvu prachu a dosedlo doprostřed místnosti, když slova konečná doznívala. Nikdy víc...

Snad má slova příliš složitá nejsou. Snad nejsou moc jednoduchá. Snad jsou taková, abys tomu rozuměl, ty, jenž si je četl.

,, ...a v tu chvíli přepadla ji tma, v měkkou postel ulehla a již nevstala. Až příštího rána, potaženého mlhou a protkaného studeným tichem, vzbudila se a vědíc, co ji čeká, raději opět zabořila rozespalý obličej do upoceného polštáře a představovala si, jaké by bylo, kdyby již nikdy víc nemusela spatřit ono místo, kteréžto bylo sice daleko, ale přec tak silně působilo svou odpudivostí. Lehký mrazivý vánek pronikl přes škvíru pod dveřmi a pírko havraní poskočilo na poličce..."