Září 2013

Slova nicneříkající

22. září 2013 v 18:17 **- Něco k zamyšlení -**
...a v tom, jako by se vše zastavilo. Čas, svět okolní a vše, co s tím kdy mělo něco společného. Nic se nepomohlo, vše bylo nehybné. Však na pouhou chvíli se zdálo, že to je jen klam, lež, jakožto to často na tomto zatraceném světě bývá. Ale ono ne. Jediné, co se jakoby hýbalo, byla slova a myšlenky několika různých lidí, možná jen dvou, však to nemohu s jistotou říci, jelikož nevím, kdo ještě myslel ve stejnou chvíli jako duše má... Myslím, že mnoho ne. Ale já nemyslím. Nemám totiž čím, jak jistě víte. A tak, bez pohybu čehokoliv, linula se slova okolo a s myšlenkami se smíchávala a tvořila atmosféru, kterážto se opakuje pouze několikrát do roka a to ve skoro stejném období, brzce, středně a pozdně podzimním, občas i nějakým nedopatřením zimním. A všechna ta směs by se dala považovat za nic, nebo všechno. To podle toho, kdo ji vnímal, naslouchal a nebo pouze cítil. Směšné, nebyl to nikdo. Jen já. Možná... Slova byla stále jiná, však stejně znějící a stejným hlasem se ozývající.

,, ...Who knows? Not me, I never lost control. You're face to face, with the man who sold the world..."

Jakoby se ta slova snažila překrýt ony myšlenky, jakoby ta slova vlnou klidu přetekla přes ně a tím je na chvíli umlčela. Snad se jim to i dařilo. Na chvíli. Malou, však pro někoho tak dlouhou, jak si jen mohl přát. Těch chvílí bylo v poslední době až zatraceně málo. Tak málo, že snad někdo zkrátil čas, ubral minuty, přepsal skutečnosti a zrychlil ten, už tak až příliš rychlý, čas plynoucí. A každou chvíli čekám, že někdo své kroky nasměřuje blíže k mé duši a prodat bude mi chtít čas, jenž bych potřebovala, však jeho cena bude příliš vysoká na to, abych mohla ony minuty považovat za své. Času více za život jeden zatracený, mi zatím vlastní. Obchod nedávajíc smysl, zdá se. Však co se nesmyslné zdá být, obsahuje více než jasné. Na onom světě, pro někoho zaslíbeném, čeká času více, než bychom kdy mohli mít.
Odpověděla bych, že nemám zájem, zavřela dveře a poohlídla se proskleným otvorem ke zdi, jak prodejce v černém odchází, aniž by hnul koutkem oka (ne že by nějaké měl), bez překvapení míří o dům dál a podpírajíc se o dřevěnou násadu poněkud zrezlé kosy, se dívá na zapadající slunce a s nechutí se oklepe, jak mu přeběhl přicházející mráz po zádech...

,, ...My girl, my girl, where will you go? I'm going where the cold wind blows..."