Srpen 2013

Ne, díky...

26. srpna 2013 v 1:30 Zákoutí
Při čase temně vyhlížejícím napadají mne slova, která nejspíš smysl nedávají, však v celku tvoří podstatnou část myšlenky, jenž nedá mi spát tak dlouho, že ji buďto nástrojem jakýmkoliv uložím ke spánku věčnému, nebo ji dostanu ven z místa, kde dříve býval mozek, tudíž z mé hlavy (aby bylo lépe pochopeno). Mohla bych pět nenávistné ódy na život, které by zněly spíše jako slova k obřadu smutečnímu, však proč to dělat? Nevím... A proč to nedělat? Taktéž nevím, ale když to udělám, vše ztratí smysl, který to ani nikdy nemělo, mít nemělo a nemělo být za účelem hledání smyslu napsáno. Směšné... Kdo dnes nehledá smysl...
Za existenci svou, ne krátkou, ne dlouhou, jsem mohla pochopit, že bytí zde není snadné, není složité a je tudíž pokaždé jiné. Takové, jaký je okolní svět náš, jaké jsou Duše, jenž ovlivňují (ne)myšlení naše a takové, jakým nám ho udělají druzí. Zní to snad divně? Ano. Je to divné. Podílejí se na životě našem, svém i ostatních a ani si to neuvědomují. Stvořiteli? Proč každý ovlivňujeme každého více, než sami sebe? Proč z nás děláš potrefená individua, kterážto se vychloubačně potácejí po světě, myslíc si, že jsou pány vlastního osudu (na který již dávno nevěřím) a nevědíc nic o vlastní podřazenosti a nepatrné velikosti? Neděláš je z nás. Jsme jimi. Protože si neuvědomujeme, že vše, co uděláme, bude jakýmsi nakopnutím a temnou inspirací pro jednání druhých...
Nevím, co tu dělám. Nevím proč nevím co dělám a nevím proč na to chci znát odpověď. Snad abych našla smysl bytí zde, na místě, kteréžto je nyní pod závojem temným a do ticha ponořeným. Ale ono to smysl nedává. A nemělo by. Možná...
A snad proto, abych své myšlenky, jenž mne v stav nevědomí nenechají upadnout, odehnala na místa ještě temnější, než noc bezhvězdná je, tu prodírám se záhyby místa, kde dříve býval mozek a mohla bych si tisíckrát silou přitisknout hlavu na zeď, avšak úleva od myšlení a věcí mi neznámých se nedostaví... Nevím jak slova klást za sebou. Nevím jak psát. Nevím... To se mi stává často. A dovádí mne to již k šílenství.
Nevím o čem je život. Nevím k čemu je život. Nevím kde se vzal život. Nevím co je život. A kdybych to věděla, nežila bych. Byla bych stvořitelem a s ďábelským smíchem, který by se ozýval sáhodlouhou prázdnotou, bych dávala najevo, jak hloupá stvoření pozoruju.
Řeknu vám, že život je jen posraný vtip kohosi s nevytříbeným chováním, nesmyslem pro humor, zálibou v utrpení a s občasnými záchvaty vzteku. Ale ví, co dělá. Bohužel, Satanudík. Nevím... Ale jedno vím jistě. Nesnažte se přijít na to, co tu děláte nebo proč tu máte existovat. To dělám já a věřte, není to ani trochu dobrá věc, ale absurdní blbost, co vás nutí zamýšlet se nad absurditama absurdit a přivádí vás k šílenství, protože vám pomalu dochází, že žádný smysl tu vlastně nemáte. A nemá ho ani tento článek. Nevím, zda ho někdo četl. Nevím, zda ho někdo pochopil. Já sama sem neudělala ani jedno. Myslím... Ale on niko již nehledá slova beze smyslu. Již se nikdo nezamýšlí nad nesmyslem, který jasnějším by byl, kdyby se nad ním některá temná duše zamyslela. Není totiž ke čtení. Však k prožití...

,, ...a vzdálila se myšlenka tak temná, že i nejtemnější noc by se jí bála. Slast stavu nevědomí byla přijata a opětovný cíl se vzdálil o několik vesmírů dál, než byl doposud. Kéž by nevěděla, že kdysi chtěla vědět. Slyšíš to ticho? To je ten smysl..."

Psáno na téma: Život
Foceno za světla měsíčního...

Cesta z temna do úkrytu před světem - Země smaragdového klidu

6. srpna 2013 v 16:36 Zákoutí
Mé milé, zatracené, temnem hýčkané Duše... Dovolte mi, abych vám za pomoci mých výlevů mozkových a zachycením výjevů okolních přiblížila dny minulé, však blízké a tak svou atmosférou poutavé. Ti, jenž se nebojí plýtvání slov a použití minimálně jednoho orgánu zrakového, nechť pokračují dále a odhalí to, jenž mne tak nadchlo. Po dlouhé době... Prvním místem z mého putování jest místo, jenž je obklopeno mořem studeným, smaragdy protkané a s historií zajímavou...

Základ myšlenek i zážitků temných

5. srpna 2013 v 20:09 **- Něco k zamyšlení -**
Jak jednoho dne, za počasí, kteréžto si již nevybavím, bylo ono místo pochmurně laděno do odstínů šedi a výrazy duší míjejících mne byly neodhadnutelné, tak jsem, ačkoli poněkud zabrána do opětovného počítání dlaždiček, zjistila, že ono místo jest důležitější, než samotný účel za kterým je navštěvováno. Ano, zdá se to býti podivným, však pro mne jest to tak. Ostatní duše přicházející sem, majíc jistý záměr, jsou přesvědčeny, že jinudy cesta nevede a pokud ano, je daleká. Proč plýtvati slovy o prostředcích dopravních, když místo, jenž je jejich domovem je daleko zajímavějším, než ony samy? Nevím... Však hodlám se držet rozhodnutí, že ono místo, jenž, jak zasvěcení (ti, jenž již měli tu čest v článcích předcházejících) ví, je zdrojem vší inspirace a rodištěm myšlenek, které jakoby připluly sem a nedávajíc smysl se začínají pomalu provrtávat do místa, kde dříve býval mozek. Za čas uplynulý, strávený bytím na jednom a tomtéž místě , lze přijmout atmosféru duší, okolí a oněch nežádoucích myšlenek, na které přes dřívější hodiny nebyl čas. A v tom lze objevit spousta příběhů, převážně vlastních, však hluboko uchovaných v podzemí Duše a překrytých černým závojem nechtění.
Hledáme-li otázky či odpovědi na otázky nebo odpovědi na odpovědi a tak různě, pak místem, kde se nachází vše, co jest k tomu potřeba, je právě tohle místo. Obyčejné. Každodenní. Po setmění hrůzné. Opovrhované. Nepříjemné. S nutností navštěvované. Útočiště duším ztraceným poskytující... Místo mnoha tváří. Domov pomocníků, jenž Duše potřebují k překonání každodenní vzdálenosti mezi místy v jejich zatraceném životě.
Že tématem se minula slova má? Nepopírám. Však základem zážitků jest právě ono místo. A to lze najít v myšlenkách mých, kteréžto lze najít v jiných výplodech mého chorého mozku, jenž se nachází zde. Však kdo by namáhal svůj mozek (který již dávno, stejně jako já, nemá), aby porozuměl slovům, jenž byla napsána... Nevím... Ale mnoho jich nebude...


http://missa007.blog.cz/1209/kazdodenni-pohled-muj