Červenec 2013

Noc úbytků duší

24. července 2013 v 23:03 Zákoutí
Ten čas pozdně večerní, kterýžto poukazoval na nebezpečí počínající, si své oběti vybíral vždy podle zásad a pravidel, jimž rozuměl pouze a jen on sám a nikdo jiný, ani tak temný či měsíčním světlem prořezaný. Nikdo. Však jak tedy na ony zásady přišla mocná temnota přicházející vždy tak spolehlivě, jako úsvit ranní, při kterém vši věrní služebníci pekel zalézají zpět do podzemí, nebo na kterékoliv jiné odporně nádherné místo, mohla přijít a stvořit? To snad ví jen ona sama... A ti, kdož odvahy mají více, než-li je zdrávo, jí nemají až tolik, aby pohlédli černotě do očí a položili otázku, kterážto čeká na odpověď již zimy... Nástrahy stínů tajemných, jenž skrývají se okolo každé nepatrné čárky světla, číhají na duši osamělou, procházející se okolo stromů s temně zeleným listím, nesoucí své těžké břemeno života a hledající útěchu právě zde, pod závojem tmy, noci... Tázající se měsíce a zpovídající se hvězdám, nedávajíc pozor na cestu a jdouc stínům přímo do jícnu jejich mohutných těl. Taková je nyní duše, jenž hledala pouze vysvobození od věčného světla dvanáctihodinového, na nervy jdoucího, vše odkrývajícího. Jen nevidomost a moc skrýt ony myšlenky tak odporné, že by sám ďábel radostí nadskočil, byly těmi, které postrčily duši z prahu dveří jejího domova. Nebo toho stavení, okolo kterého Oni chodili obloukem a na něž se vztahovaly povídačky nejrůznější, zlé...
Odrazy stínů a stíny samotné již naplňovaly své poslání hrůzné, jak jim bylo kdysi předurčeno a zvrátit bylo nemožno rozhodnutí vyšší moci. Duše jest ztracená. Chtějíc klid a úkryt před světem okolním byla poslána na milost či nemilost do propasti, ze které není úniku. Nyní našla klid. Jako služebník podzemí nalézá útěchu v kostech duší druhých, taktéž ztracených, ve tmě hledajíc útěchu a naleznouc ji až pod povrchem. Hluboko.
Jak čas pozdně večerní vybral oběť svou, již šťastně klidnou, která nic netušíc oddala se mu ve vší své důvěře a naivní představě o bezpečí, úkrytu...? Snad náhodou. Snad dle pravidel pevně stanovených. Snad z rozmaru a chtíče. Snad... Snad byla jedinou, která zasloužila si vysvobození ze světa okolního, zbavení záře denní, zakrytí smutku a vymazání myšlenek tak ubíjejících.
Čas pozdně večerní býval bezpečným. Však do té doby, než duše prosily ho o pomoc a on, jakožto pomocník v černém, převzal žezlo věčna a klidu. Pak se stal přítelem. Přítelem pro ty, jenž byli bezdůvodně nevinnými nepřáteli pro druhé. Pro život...

,, ...a tak, padajíc mezi oblaky dýmu černého, s bezmocí a nevědomím, cítila, jak myšlenky vytvářejí cestu mezi její hlavou a prostorem nad ní a jak ji proudem opouští. Jaká slast! Konečně byla lehčí. Volná. Však již bez života..."

Úvahy tmou poznamenané

10. července 2013 v 2:03 Zákoutí
- Jakmile poznáte, že čas, ten zatraceně proklínaný jev, při kterém ztrácíme a zároveň získáváme, je rychlejší, než by se zdálo, začnete unáhleně brzdit bez ohledu na to, jak by tento pochyb zpomalovací mohl ovlivnit váš, již dávno promarněný, život. Po mé nedávné návštěvě v krajích dalekých (a že to byly kraje chladné), si Duše má uvědomila, že není místa, kam čas nevrazí své ostré drápy, není místa, kam by se ten bláznivý, těžko kontrolovatelný děj nevsoukal. Není a přece je vidět... Zvláštní, není liž pravda...

- Jak jasným zdá se býti vše, co rozhodnuto bylo pravděpodobně vaším orgánem (ne)myslícím (který již já i vy dávno nemáme). Však to, jenž se pravdou nazývá se zde ukrývá za všemožný stín a není snadné to najít, i když není vyloučeno, že to tam někde je. Daleko. Hluboko. Tak temné... Snad i tvářící se jako pravda, ovšem těžko rozeznatelné, čímž nabývá podlosti a zákeřnosti. Je jako my, duše... Jednou takové, jindy jiné, neustále se měnící, namlouvající si leccos a podle situace manipulující s tvářemi dostupnými. Ubohé jednání duší ztracených. Zlé. Typické...

- Se strachem mé kroky, jeden následující druhý, míří do kouta temného, tak vzdáleného oněm výplodům mého chorého mozku (který již dávno nemám), tak tichého, jak jen může znavená duše chtít, tak osamělého, přesně stvořeného, zdí obklopeného... Domov. Myslím...

- Pohlcena temnou a obklopena stíny, jejichž původ není mi díkystvořiteli znám, nemohu nalézt to, po čem vztahují své kostnaté ruce otázky, kteréžto mne provází tak zatraceně dlouhý čas. Nesnáším je. Nesnáším, protože vím, že bych je snášet měla, protože jsou moje a protože nesnáším své věci, které bych měla. Propadnout se do věčné tmy a ticha by snad pomohlo, abych nalezla, co přetéká mi přes místo, kde byl dříve uložen mozek a tak zahrnula svou duši alespoň chvílí bezmyšlenkovitou, což by mi dalo sílu býti opět schopnou cokoliv vykonávat. V tuto dobu, kdy den je dlouhý a noc, na neštěstí pro mne, krátká, je mi alespoň přiděleno privilegium býti pryč od těch, jenž jsou po celý čas mými nahaněči myšlenek všemožných, často hrůzných. Nechť se tato doba ochladí, ztemní a trvá déle, než je povoleno. Jaká to slast! Však již, v tuto nelidskou hodinu (což dosti vysvětluje) mi prázdným úložištěm mozkovým prolétává tolik myšlenek, že je nestíhám číst, vnímat, myslet... Nemám totiž čím... Naštěstí. Nebo snad nasmůlu? Nevím... A vědět to k tomu, abych se za snad malou chvíli propadla to těch nejtemnějších koutů své mysli, nepotřebuju...