Květen 2013

Úvahy opětovné, při setmění psané

19. května 2013 v 20:52 Zákoutí
- Jak se hýbou bezbranné listy různých porostů stromových ve vánku pozdně podvečerním a brzce večerním, tak i mé myšlenky pohybují se v relativním rozmezí od nekonečna do nikam... Nevím co to znamená, snad nic, však znepokojuje mne můj nynější stav. A to více, než zvídavé zraky kolemjdoucích Duší, kteréžto vnímají mne jako součást svého okolního prostředí a nikterak jim do něj nezapadám. Kdyby mohli, odstraní mne. Jaká škoda, že nemůžou. Jejich morální hodnoty jsou ani někde jinde, než ty mé.

- Co za tvora jest to na mém přístroji, kde vybíjím si svou zlost, či jak to nazvat? Snad pouhý návštěvník. Snad host. Nezvaný. Již opustil mne, jakožto tvorové žijící často dělávají. Typické.

- Co čekala jsem od poklidně nepoklidné krajiny se zapadajícím sluncem, to už opravdu nevím. Vím však, že zda-li jsem chtěla klid, tak ten se nedostavil. Klid od okolí by se snad v tomto hustém vzduchu shromáždit dal, avšak klid od sebe samé rozhodně nenalézám. Možná upadnout do stavu temného nevědomí by pomohlo, však v ten mne nepustí můj mozek (který již dávno nemám). A tak budu asi pár chvil poposedávat zde, pod svítícím měsícem, kterýžto vypadá, že dorůstá a budu se na venek tvářit tak, jako vždy. Nijak.

- Kdybych popsat měla to, nač nemohu ani za satana přijít, bude to znít asi nějak jako nenávistná óda na život, kterýžto asi nežiji, pouze přežívám, nesnáším své myšlení, nesnáším konání druhých a nejradši bych se zahrabala někam hodně hluboko na několik let. Ale to bych nesměla být tak líná. Vlastně je to všechno k ničemu a ni nevím, co tím myslím. Snad převážně sebe. A možná ještě nějakou Duši. Líbí se mi tu, ale raději bych byla jinde. Mám to ráda, ale nejradši bych tomu rezavým kůlem vypreparovala vnitřnosti na chodník z popraskaných dlaždiček, zatímco by se černo-červená tekutina valila mezi spáry a odhrnovala prach a štěrk, který by se stejně po chvíli poddal proudu a nechal se unášet do kdovíkam. Ďábelské, není-liž pravda...

- Jen marně přemýšlím, co by se stalo s mou hlavou, kdyby narazila z nějaké nepřiměřené výšky na jeden z těch tvrdých povrchů, kteréžto nám stavební firmy nabízejí... Co by se ozvalo, kdyby byla přilisována na povrch cesty jedním z kol auta... Co by bylo, kdybych nebyla... Pravděpodobně nic. Tedy, nic, co by ovlivnilo tuto společnost. Vlastně to je stejné, jako když tu jsem. Nic nezmůžu. Ani sama se sebou, natož s duší jiné Duše. Oni nemají duše. Kašlu na jejich duše. Jen ne na jednu a ta není má. Ale jak dokázat, abych nemusela zdola pozorovat malé, svítivé tečky, které dnes ještě ani nevyšly, ale s nadějí očekávám, že vyjdou a abych se nemusela denně utápět ve svých myšlenkách o světě pro mne lepším? Nevím. A kdyby to někdo z vás věděl, pošlete mi vzkaz. Však on se jedno ke mě dostane. A kdyby ne, tak se to stejně nedozvím. Ovšem, jak by někdo mohl poradit, když ani neví, že se o jeho radu někdo prosil. Jak by mohl, když tohle ani nikdo nečetl... Snad proto, že tohle není určeno ke čtení...

,, ...a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane, nevzchopí se - víckrát ne... "

Pomoc úsměvu ztracenému

19. května 2013 v 19:07 Zákoutí
Jak přemýšlela nad temným osudem (na který již dávno nevěřila), zjišťovala, že tato šňůra myšlenková jest tak dlouhá, že jí začíná zaplňovat prostor, kde dříve býval mozek. Měla by přestat myslet. Měla by nemyslet. Ale jak by mohla uskutečnit něco tak příliš složitého... Neznala odpověď na otázky. Neznala tudíž vysvětlení. Chtěla neznat otázky. To aby nemusela chtít znát odpovědi. Štěrk po období zimním ještě zdaleka nezmizel od okrajů cest, po kterých se tak ráda procházela. Chodníky jsou pro ovce. Snad ony cesty měla ráda proto, že vždy hrozilo alespoň nepatrné riziko, že se omylem dotkne kapoty nějakého prostředku dopravního, či jeho pneumatik, již vyměněných za letní. Jejími načervenalými vlasy prolétla vůně čerstvě posečené trávy mísené s odérem benzínu. Jak to milovala. Zpomalila svůj krok, aby ještě chvíli mohla svým orgánem čichovým vnímat tóny zavražděných stébel trávy. A v tu chvíli zas pocítila touhu se smát. Snad ji k tomu přiměl onen benzinový nádech všeho kolem. Však již léta se tento úkon jevil jako nemožný. Vysvobození. Ano, existovala tu možnost, jak přijít na onen zuby odhalující pohyb rtů, stále pevně semknutých již od hodin ranních. Věděla přesně, kam jít, aby mohla znovu okusit onen sladký a hřejivý pocit úsměvu. Jak odporné, jevilo by se jí, kdyby si jen nyní vzpomněla.
Po cestě plné boje s myšlenkami neustále přicházejícími, konečně držela ve své kostnaté ručce malý, přesto radosti hodný kousek vysvobození. Přesně věděla co dělat, i když dříve tuto věc viděla jen z dálky, u jiných. Už jen kousek zbýval k pocitu výhry a k opojení se dýmem, jež by zahalil do závoje starosti a život nepravdou tak protkaný. Ale nemohla. Nešlo to. Věděla, že nesmí to, co jí ani druhým nebylo povoleno.
Kdo jí dopřeje odproštění se od světa? Kdo pomůže touze pousmát se po dlouhém čase? Nevím. Však kolem nás jsou věci horší, než-li rostlina. Jak může býti zakázaným něco, jež nám umožňuje život? Fotosyntéza jest mocná... Ovšem nemohu přijít na to, co Duším vysoce postaveným vadí více. Její účinky, či závislost a následné nadměrné pěstování této rostliny za účelem pocitů dobrých, což by snad mohlo pomoci i tvorbě kyslíku? Nevím. Nedozvím se to ani já, ani ona, kterážto opět kráčí cestou zaprášenou, s myšlenkami obtěžujícími a rty semknutými.
Zda jste čekali rozumné výplody mozkové na téma povolení užitku tohoto zeleného něčeho, pak jste tu byli špatně. Ztráta vašeho času mne velmi mrzí, však nic s tím nenadělám. Sami jste se rozhodli sem vejít, číst, snad i přemýšlet. A sami se tudíž musíte rozhodnout, zda by něčím uškodila tato rostlina, kdyby povolena byla. Však již to jsou pouze známé - Coby, kdyby...