Duben 2013

Nikdy nepoznané

24. dubna 2013 v 18:50 **- Něco k zamyšlení -**
Při tak zatraceně krátké době, co kráčím z místa na místo a z toho místa zase jinam, jsem zpozorovala mnoho duší. Rozmanité. Neznámé a nikdy nepoznané, některé s touhou poznat, jiné raději zase zavrhnout a vhodit jejich jméno do propasti zapomnění někde v místech uvnitř mé hlavy, kde dříve (snad) býval orgán, kterýžto se mozek nazýval. Ona touha poznávat duše není mi nikterak cizí, však že by byla mnou nějak žádaná, to se také říct nedá. Ono při cestě na ono místo nejen že se zmenšuje guma našich podrážek, vyviklávají betonové čtverce a obdélníky, ale i ztrácí náš charakter, jenž vyvane neznámý vánek o neznámé síle a zanechá ho zavěšený na jedné z pouličních, léta nenatřených lamp. Směšné. Spousta duší nikdy charakter neměla. A ano, většinu takových již nějaký čas potkávám, dívám se na ně jako na celek, nikoliv na jejich části, jako to dělají druzí a opomíjím skutečnost, že bych do nich mohla omylem či schválně vrazit a tím je dostat ze zažitého stereotypního života. Pokud ovšem nějaký žijí. Já totiž ne. Myslím...
Však... V prázdném obalu mého bývalého mozku mi vyvstává jedna otázka. Čím to, že zrovna má duše prochází temnými, čas od času prázdnými ulicemi (jaká to slast!)? Nevím. Smím- li se považovat za zbytečného člověka, budiž, nazvěme mne jím. Nesmím- li však, nazvu se pošetilým kusem jakési hmoty, kteréžto jest zde plno, ostýchavým drzounem, rozumným šílencem, klidným nervákem či absolutně nemožným čímsi, co ničí samo sebe. Stvořiteli?! Proč já? Nenávidím otázky proč, jelikož ve většině případů neznám správnou odpověď, nebo odpověď takovou, jenž by vyhovovala posluchateli - tedy po většinu času mé Duši samotné. Ovšem co zbývá mé touze po dokázání něčeho nemožného? Nevím. Zas...
A tak, zatímco mé myšlenky (zdraví škodlivé) přetékají přes mou hlavu, máčí mi vlasy, obepisují tvar mého nechtěného obličeje, snad dopisuju tyto řádky s opětovným neúspěchem při snaze zjistit něco, co by mohlo pomoct rozmotat mé zmatení, nalézt smysl života abych mohla zemřít a nebo alespoň získat důkaz, že nejsem nejnesmyslnějším čímsi na Zemi, jelikož to, co předurčilo můj život, muselo přijít o mozek dříve, než- li já, a tak se smířit s mou existencí.
Nevím. Nevím, zda některá z duší pochopila výlevy mého chorého mozku, avšak, jak zasvěcení ví, podstatou mých výlevů není je pochopit tak, jak je chápu já, avšak tak, aby něco daly vám. Berte. Jsou zdarma...

,, ...a tak, jakožto již pravidelně, zachytila se o pavučinu lží, jenž již obepínala celý svět. Ničila sebe sama bezmocnou snahou o vyproštění, zatímco se jí okolní přízraky smály do tváře, jelikož věděly, že z tohoto místa nevyvázne živá. Však stačilo jen zpomalit své vnímání a okolní vjemy nebrat s vážností... "