Březen 2013

Násobeno černou

19. března 2013 v 18:36 Zákoutí
Jak kdybych neměla předtuchu nálady vraždící... Dle mých slov v článku dřívějším jsem předpověděla svou náladu pro dny tohoto týdne. Oni. Ano, kéž by to byli oni, kdož mne nutí do napínání svých nervů, div neprasknou. Cha, v duchu duše bych se zasmála ďábelským smíchem a přenechala je jejich vnitřním hladovým nestvůrám, které je dříve či později rozežerou. Zničí. Však jak je u mne známo, vše, co špatné jest, se násobí počtem mých černých triček. Ano. Asi jsem nadosmrti smolařem gigantických rozměrů. Nedokázala bych uvěřit (a to věřím lecčemu), že na stranu zla a nedozírné odpornosti budou přibývat duše, kteréžto jsem považovala alespoň za normální, což je u mne jistá míra úcty. Stvořiteli?! Proč jsi mne nenaučil čelit něčemu horšímu, než jsou Oni? Proč jsi mne nenaučil nenávidět všechny, abych nemusela prožívat nenávist k těm, jenž jsem připustila k blíže k duši své? Pošetilá duše má. Sama si za to může...
Křičela bych... Spalte se! Chcípněte! Ale nebudu... Tak lehké vám to, mé milé duše přecházející na stranu zla, neudělám.
Že jste ještě nespatřili peklo na Zemi? Nechť nastane vaše zkáza a utrpení. Vidle připraveny leží opodál. Oheň se rozehřívá. Mysl ustupuje...
Mé duši již nezbyly žádné z nervů. Vytahali je. Jeden po druhém. Holýma, zablácenýma rukama, které zrovna dokopaly hrob. Nedbali bolesti. Však neuvědomili si jednu věc. Bez nervů má duše necítí bolest. Necítí.
Učinili mne silnější, než jsem doposud byla.
Zaplatí.
Draze...

Chtít ven z hrobu je riskantní, však sluncem zalité

17. března 2013 v 19:35 **- Něco k zamyšlení -**
Snad někde na světě (dál se totiž pravděpodobně v tomto životě nedostanu) existuje místo vyhovující duši mé. Místo nedokonale dokonalé. Místo, kde všichni Oni vymizeli. Kde vymizelo Jejich působení, vlivy, řeči... Kde společnost je brána jako nic neznamenající flek na jednom z prosklených otvorů ve zdi. Tam je místo ono zaslíbené, inspirace plné, klidné, však ostatními z venčí opovrhované. Ráj. Myslím...
Budeme-li nadále fantazírovat (což je jistě povoleno), dospějeme k závěru, že naše představy zdají se býti k ničemu a obklopí nás pouhý emocionální stav smutku a beznaděje. Děkuju pěkně. Chceme-li žít na místě, kde by se nám žilo nejlépe, budeme si ho muset nejspíše najít, protože samo k nám určitě nepřijde. Však pokud vaše duše uvažují o hledání, měly by vzít v potaz jeden důležitý fakt. Naše představy o ideálnosti a dokonalosti určitých věcí se jen málokdy shodují s představami druhých. Tudíž kdybychom, nedej stvořiteli, našli ono skvělé místo, které bychom stejně za nějaký čas opět zničili, bylo by to místo pouze naše. Jen jedna jediná Duše. Jelikož tohle místo považuje za ideální pouze jeden z mnoha. Sám na nejlepším místě. Tato představa zní vskutku dobře. Však po čase i mne by omrzelo neustálé poslouchání jen sebe sama. No děkuju pěkně po druhé.
Dovolte mi vyvolat si smutek v mé hlavě prázdné...
Kdybych žila, jakože nežiju, bylo by to nejspíše na místě tomuto velmi vzdáleném. Chodila bych po hlavě, hledala počátky AC/DC a krmila přemnožené králíky. Ano, mluvím o zemi daleké. Zaslíbené. Alespoň myslím... Ukamenujte mne za to, však alespoň jedním orgánem zrakovým bych chtěla uzřít krásu těch krajů. Do hlavy by mi proudila hudba Železné panny a mé značně časem poznamenané, prošlapané boty by byly poprášené červeným pískem... Na okraji jakési pravděpodobně nepoužívané cesty by se objímaly trávy mně neznámého charakteru, jakýsi lehký vítr by nadzvedával se značnou elegancí onen zbarvený písek, kterýžto by se usazoval na černém ošacení s ošoupaným motivem Eddieho a nebičoval do tváře jako ten zde, na tomto zatraceném místě. Pozdně odpolední slunce by rozzářilo skoro vymytou červenou barvu mých hnědých vlasů a vysmívalo by se jejich poslušnosti, kterou by prokazovaly vánku. S poslední roztopenou tatrankou bych složila své unavené, leč nadšené končetiny do trávy pod jistou, zde velmi hojnou značku se siluetou skákajícího vačnatce a po dlouhé době štěstím zářící orgány zrakové upírala do třesoucího se slunce, kteréžto již zapadalo za obzor, za objímající se trávy, rozpálený asfalt a obrovskou, červenou horu, zatímco by doznívala slova Dickinsonova...

,, ...Run to the hills run for your lives... "

Tak vám pěkně děkuju potřetí, že jste mi, mé milé Duše, dovolili učinit tuto věc... Raději se vrátím zpět do hrobu a budu se snažit zapomenout na místo, kde chci žít, protože to jest absolutní hloupost, aby někdo žil tam, kde chce, protože by tam byl jen sám a sám a sám ze sebe by se zbláznil (někteří by se zbláznili více, než jsou nyní). Jak nenávidím tyto sentimentální chvilky nedělních časů. Snad to bude nadcházejícím pondělím, v němž budu mít opět chuť pouze zabít vše, co se hýbe. Nashle v temnějších časech a radím vám... Od pondělí do pátku se nehýbejte...
Psáno na téma týdenní: Místo, kde chci žít

Odpočívej v pokoji, bubeníku

14. března 2013 v 20:21 !!! Metal !!!
Milé Duše...
že chtěla bych se s vámi podělit o zprávu z času dnešního, vám nemusím psát (ačkoli píšu), avšak je to poněkud pro mne, jakožto duši obdivující tyto velikány, zásadní informace.
A tou zprávou nemyslím nic jiného, než že, jak jsem se ostatně náhodou dočetla na jednom z prapodivných stránek, mistr bicích - Clive Burr z milovaných IRON MAIDEN již není mezi živými. Na počátcích oživil svými bicími alba Iron Maiden, Killers a The Number of the beast (mimochodem velice uznávaná a jedna z nejlepších alb). Po odchodu Douga Sampsona ,, přišel Dennis Stratton a řekl kapele o jednom kamarádovi. Jmenoval se právě Clive Burr."
Jak sám popisuje Rod Smallwood: ,, Hrál dobře a přitom vypadal jako příjemný chlapík, a proto jsme se rozhodli nabídnout místo jemu." Jak dnes vidíme - dobře udělali.
Na druhý svátek vánoční mu bylo oznámeno, že je v kapele a všechny tyto události se staly díky vtipu, kdy se Clive ptal Dennise ,, jestli nesháněj tak náhodou bubeníka." ,, No to náhodou zrovna sháněj!"
A tak to celé začalo...
Nechť jeho bicí zní světem zatraceným ještě dlouhou dobu a neupadnou v zapomnění. Však věřím, že duše oddané této kapele budou vždy vzpomínat...
Zde je ono prapodivné místo, jenž obsahuje tuto informaci působící smutek: http://kultura.idnes.cz/zemrel-bubenik-iron-maiden-d01-/hudba.aspx?c=A130314_095156_hudba_ob


666 - The number of the beast!
Rok 1982. Živý koncert Maiden. Clive Burr.

http://www.youtube.com/watch?v=CamAhPeYoC8

Mrcha metalem vyléčitelná

10. března 2013 v 20:03 Zákoutí
Při přemítání nad věcmi, jenž jsou vlastně nedoloženy, nedokázány a pochází vlastně jen a pouze z jeho mozku (který již dávno nemá), sedí u proskleného otvoru ve zdi, své orgány zrakové upírajíc do Nikam a vnímá tóny vydávané kytarou snad Davea Murrayho. Známá melodie, známá slova.

,, ...Too much time on my hands, I got you on my mind..."


Co ony myšlenky znamenají? Neví. Sloupává z nehtů černý lak pochybné značky. Drolí ho mezi prsty. Usmívá se.
Před nedávnem bílé louky se již proměňují zpět k životu, kterýžto je vlastně jako loni, předloni a vlastně od nepaměti stejným.
Hodí dlažební kostku po jedné z myšlenek, která se stále a stále dere na povrch. Kostka ji na chvíli zastaví, však po chvíli je tu myšlenka zase... Jak se jí zbavit? Nejlepším způsobem bude.. zbavit se sebe... Směšné. Byl bych jako Oni.
Uvědomil si ve chvíli a veškeré myšlenky se stáhly do pozadí toho pochmurného dne, jež zahalovaly pozdně zimní mračna, kterážto ještě nepropouštěla svit sluneční. Ruce létaly vzduchem, hlas chraptěl... Představoval si, že je mezi velikány. S Eddiem.
Mrcha byla pryč. Mohl se zas v klidu oddávat smyslu svého života...


,, ...So understand, don't waste your time always searching for those wasted years..."


,, ... a když pomyslel na mrchu, která stahovala ho k zemi, spojil svůj hlas s Dickinsonovým a společně ji zahnali zpět do kouta. Alespoň na nějaký čas..."

Psáno na téma týdenní: Deprese