Únor 2013

Výjevy světa okolního za rok 2o12

25. února 2013 v 21:30 Záblesky
Při dlouhé chvíli a za tichého boje s bacily jsem, ačkoli trochu nerada, udělala menší průzkum svých fotografií. Zde proto máte na jednom místě přehled několika mála výjevů světa okolního, kteréžto jsem svým okem uzřela za rok 2012, jak sám název napovídá. Máte-li chvíli, posaďte se a projděte semnou mé amatérské pokusy o focení. Budu vám vděčná.
Už jen kvůli oné hudbě stojí video alespoň za poslech...

! Pro kvalitnější a větší zobrazení je lepší kliknout přímo na odkaz pod videem !
http://youtu.be/g9HL0E9rHd0


A pokud jste obětovali trochu času, můžete svým orgánem hmatovým (jakýmkoliv) napsat i váš názor. Snad se nějakého dočkám... Nebo umřu v očekávání...

Opětovný pokles s nahořklou příchutí

20. února 2013 v 20:05 Záblesky
Jako onen již dříve zmiňovaný amatér, kterýžto jednou za nějaký ten čas stiskne spoušť u přístroje, jenž zachycuje svět okolní v pravých i nepravých obrazech, jsem opět shromáždila pár z těch obrazů, které utkvěly v mém orgánu zrakovém.
Pravdou je, že za tyto bílem protkané měsíce jsem příliš do okolí a na ona místa nevycházela, avšak krácení chvíle či podivné okamžiky se daly zachytit i z proskleného otvoru v jedné ze zdí. Je to něco, co mou Duši naplňuje pocitem, že alespoň něco mne baví. Proto prosím ty, jenž sebrali odvahu a vydali se znovu sem na toto místo, aby, pokud se rozhodnou podívat se na další z mých obrazů, brali ohled na tohle období. Na mne...


Řekla bych, že dům hrůzy, která není ani zdaleka tak hrůzná, jako to, co nás může potkat okolo něj. Třeba lidé.


Bělavě nenáviděno

12. února 2013 v 21:02 **- Něco k zamyšlení -**
Pomalu ale jistě zasypávalo okno cosi značně bílého, ve tmě zářícího a odrážejícího svit jasného načervenale zbarveného měsíce. Stejně tak, jako mou mysl spousta myšlenek, tedy spíše výmyslů a výplodů mého chorého mozku (který již dávno nemám). Ony výmysly mne ničí stejně tak, jako ničí krásu jednotlivých kousků onoho bílého něčeho splývajícího do celku, v němž nevynikne celá jejich krása. Ony bílé kousky pouze jím, nikoli příliš obdivuji. Však za jednoho melancholického večera s myslí plnou výmyslů a domotanou celou, jsem zaskleným otvorem ve zdi sledovala ono dění v prázdném světě okolním. Na nic jsem nepřišla. Ani má mysl. Nic. Jen (odporné a velmi podivné) bílo. Všude. Zas.
Však ani smýšlení o osudu (na který nevěřím, však tato situace mne přiměla k až tak příliš pošetilým úvahám) mi nepomohlo vyčistit a vymýtit veškeré myšlenky, jenž bijí do lebky a padají dolů a zasypávají celý prostor, kde dříve býval mozek. Zas jako ono bílé cosi za proskleným otvorem ve zdi, již ze čtvrtiny zasypaným. Je třeba podotknouti, že onen otvor jest poněkud menších rozměrů, jež se neodvažuji odhadovat. Snad jen jako obyčejný prosklený otvor v šikmé zdi. Domov.
Vlastně ani má Duše neví, na co se to její hlava přijít snaží. Však snaha jakási to jistě je. Však o co? Nevím... Snad jen o trochu klidu, pochopení a porozumění tomu, co okolním světem hýbe. To nenávidím, však ani přesně nevím, co to je. Mohu nenávidět přesně nepoznané? Nejspíš ano. Směšné, není liž pravda. Vím... Raději bych se smála, než jenom se rty semknutými uvažovala nad osudem kousků zmrzlé vody. Jen odněkud přijdou, splynou s většinou, častokrát jsou pošpiněny okolním světem a nakonec, cizí nebo vlastní vůlí zmizí z povrchu zemského, přičemž tu stejně pořád přebývají, ač je nevidíme. Jsou jako my, Duše...

Černá... jako my, duše

4. února 2013 v 16:17 **- Něco k zamyšlení -**
Onoho dne, jakožto vlastně skoro každého jiného, jsem nepovinně, však se značnou nechutí, přicházela opět na ono místo, které, ač se to možná nezdá, je sáhodlouhou inspirací a místem realitou protkaným. Střed dne a přec tak šero, jako by se již každou chvíli mělo začít smrákat. Tento stav okolního prostředí působí na různé duše různými způsoby a tím vznikají různé situace mířící často sice do nikam, ale nějak se přec v tyto dny baviti musíme. Až na mne. Má duše jen mlčí a to proto, aby mohla lépe slyšet jiné, ne však za účelem naslouchání a následné pomoci při řešení, však proto, že zde nemá cenu těmto duším leccos vysvětlovat a ani se o to pokoušet...
Můžeme otevřít oči a rozhlédnout se okolo sebe, v čem to tu žijeme, co jsme způsobili. Způsobili druhým, sobě...
K smíchu! Proč bychom to dělali, když se můžeme sladce utápět v představách, že vše se vyřeší samo, že vše bude dobré a že to, co děláme, nám bylo předem předurčeno, takže to takhle vlastně býti má a my, Duše, s tím sotva něco naděláme. Nechceme vidět, že v očích druhých je napsáno mnohem více pro nás užitečného, než v sebestředných očních důlcích v našich vlastních hlavách. Proč? Protože jsme to, co jsme. Směšní. Povrchní. Starající se sami o sebe a svou, růžově (odporné!) zamlženou realitu, kterou předkládáme druhým jako správnou předlohu života. Stvořiteli! Nechť si strčí kamkoliv hluboko do své hlavy ty hnusné vize, že realita je tohle, co vidíme a jen to špatné! Realita by mohla býti cokoliv, pro kohokoliv jiná. To, s čím je potřeba se smířit a to, co je nutné řešit. A především to, co nezávisí pouze na nás, na Duších samostatných.
Čtěte v očích, poznáte pravdu.
Jak se to dělá?
To nikdo neví...

,, ...a když vzhlédla vzhůru, k těm prý studánkám, vylily se na ni a ona poznala, že to, co jí řekla Duše, jejíž ony studánky byly, myslela vážně. Když pohlédla znovu, studánky se ztratily a zbyla pouhá, nicotná tma. Nic a víc než nic..."




Zlé oči, zlý plyš

3. února 2013 v 17:12 Zákoutí
Z těch korálkových očí šla až hrůza, když se dlouze zadívala do jejich temna. Nicotné, ničím nerušené, nevinně vzhlížející pohledy kusu plyše, časem povedeně opatřeného. Věčný úsměv, kterýžto kdysi budil radost v každé dětské duši, působil nyní stejně odpudivě jak ony dvě oči. Upřený pohled její směřoval k němu. Stále. Raději. Co kdyby se přece jen pohnul? Co by řekl? Co by udělal? Nevěděla.
Za promítání matné vzpomínky z času dávno uplynulého, vztahovala ruku k plyši...
,,Medvídku, neboj se. Medvídku probuď se. Medvídku otoč se. Medvídku pohni se. Medvídku, žij!
Medvídku?! Vypadni! Odejdi, zmiz, vypař se, padej! Co to děláš? Proč se směješ? Med...
Já ti tvou ruku neutrhla..."

Duše bláznivé...! Kus plyše přec nemůže žít, i kdyby to bylo vaše nejtemnější přání. Klidně uchopte vaši dětskou vzpomínku a ruku v ruce s medvědem ji projděte. Jako já. Má krásné oči. Velké. Černé...
Medvídku co to děláš?! Proč se směješ?! MED....!!!!