Prosinec 2012

...toho se bojím

22. prosince 2012 v 20:55 Zákoutí
Kdybych zavřela oči, neviděla bych nic. Absolutní nic. Tedy, co se okolního prostředí týče. Otevřu-li mysl, začne do mého mozku (který už myslím ani nemám) proudit obrovské množství myšlenek, které se raději, pro dobro světa, snažím udržet v těch nejvzdálenějších a nejtemnějších koutech mé hlavy. Jako obrovská díra zející ve zdech přehrady, skrz kterou se valí voda, jenž měla zůstat uvnitř stavby. Mé myšlenky by vlastně mohly být jako voda. Nezkrotné, vypustím-li je ven a nebezpečné, když se dostanou ven, na nesprávné místo v nesprávný čas. S tou užitečností to už tak slavné nebude.
Nechci zavírat své oči. Když je zavřu, usnu. Nebo budu muset čelit oněm myšlenkám, ve většině černým, a budu muset poslouchat naléhání mého mozku abych přemýšlením ony myšlenky dostala buďto z hlavy ven, nebo je posunula o kus dál, aby nevytekly z přehrady tak rychle. Nenávidím své myšlenky. Proč? Máte vy snad v lásce ty, jenž vás ubíjí? Myslím, že nejspíš ne. A pokud ano, ozvěte se.
Nemůžu otevřít svou mysl, pokud mám zavřené oči, neboť má mysl je ovlivňována vnějšími faktory a fakty, že Duše, ať jsou blízko či vzdálené, přemýšlí jen o tom, jak mne dostat co nejdál od nich. Sebestředné. Nemyslí na mne. Za což děkuju. Ovšem nic se nezmění na tom, že pociťuju určitý stupeň zoufalství. Fáze zloby a pocitů povinnosti řešit ony problémy již přešla. Opět mne voda dostihla. Máčí mi holé paty, obepisuje tvar mých nohou a chladí špičky prstů. Pluje dál... Utápím se v neuvěřitelném bordelu pocházejícího z mé mysli. Cítíte to? Odporné.
Chtěla bych znát tajemství odpoutání se od sebe samého a odplout do nikam, abych své myšlenky uspořádala v nezávislosti na okolí. Jedině tak budu mít klid. Jedině tak budu moct v klidu zavřít oči a otevřít mysl. Jedině tak budu moct napsat dobrý článek. Potřebuju proměnit zoufalství v písmena, ty ve slova a ta ve věty. Ale dokud bude díra v přehradě, nebudu moct přemýšlet bez otevřených očí.
Bojím se zavřít oči. Bojím se myslet.
Bojím se mysli a toho, co v ní je...

Ohořelý ocas poníkův

11. prosince 2012 v 19:49 Zákoutí
Proplétaly se okolo její hlavy různé zvuky jako otravné mouchy poletující okolo mrtvoly již těžko identifikovatelného těla. Slepené, suché rty nevydávaly žádný zvuk. Kdyby mohla, křičela by, mluvila a nadávala... Ona mohla, jen nechtěla. Věděla, že všechna již vyřčená slova stejně nikomu v hlavě neuvízla, tudíž byla zbytečná. Jako plno věcí. Jako ona. Spousta slov, jenž byla vyřčena, přišla nazmar a nespočet jich ještě do prázdnoty a zapomnění odletí, i když by bezpochyby měla co říct. Je jen otázkou, kdy už budou slova zbytečná...
Pohledem nepřítomným propalovala zeď před sebou. Tu tapetu, již sloupanou, oprýskanou a zažloutlou časem, měla ráda... I když kdejakého poníka protínal nehet... I když cáry a zvířecí vzor doplňovaly podlouhlé rýhy, škrábance... Ano, měla ji ráda. A řekla by to. Ale proč o tom mluvit? Vždyť pohled nepřítomných, přivřených, zarudlých očí za okamžik propálí zeď skrz na skrz. A stejně k ničemu. Stejná tapeta pokrývá mozek, pokud ho ještě nevytřepala cestou z onoho místa. Stejná, proděravěná, nehty opatřená tapeta... Někdo tu svou, černou, klidně přelepí a dělá, že čistá mysl je mu vlastní od jakživa. Blbost. Život...
Více míst leží v blízkosti. Na více míst by mohla upřít svůj zrak a sledovat plameny lačnící po každém kousku hořlavého materiálu, který pod náporem tepla upadá do stavu věčnosti, věčného popela. Mohla by víc věcí... Ale jednu věc, kterážto již není mnoha duším vlastní, měla. Měla svědomí. Ať černé, ať propálené, ať nečisté... Měla ho a věděla, jak ho použít. Zanevřela na svou poslední naději. Snad jí došlo, že naděje umírá poslední? Směšné! Jen ona a nikdo jiný než ona umře jako poslední. Ne ta posraná naděje. Ta je k ničemu stejně jako duše, slibující skutky. Ale skutky nevzejdou z řečí. Skutky vzejdou z činů...
Praskání... Naoranžovělý plamínek začal poskakovat po hlavách poníků a upaloval jim ocasy. Smál se. Tak strašně se jim smál, že nemohli utéct... Však jeho smích rázem ustal... Ona utéct mohla.
Pouze roztáhla rty do úsměvu. Popraskané rty začala zalévat krev a pronikala prasklinami.
Nechtěla jít pryč. Chtěla zůstat s poníky...

Nesmysl přec dává smysl

7. prosince 2012 v 21:00 **- Něco k zamyšlení -**
Jak krutě nesmyslné je psát smysluplný článek na téma týdenní, kteréžto by býti mělo o nesmyslu... Nesmyslu čehokoliv. Nesmyslu života například. Proč psát o jeho smyslu, když ho mnoho duší celý ten zatracený život hledá a stejně nenajde? Ano, to jest přeci nesmysl. Nesmysl... Ne. Smysl. Mysl. Je to snad něco nekorespondující s myslí? Nebo nekorespondující s myslí duší, tedy člověků, tedy nás (alespoň myslím)? Bylo by zajisté dobré přijít na smysluplné vysvětlení toho, co vlastně nesmysl pro nás je. Blbost? Absurdita? Možná...
Vyskytuje se mnoho takových nesmyslů. A ten, kdo tvrdí, že vše má smysl, smysl dává a smysl je tím pádem celý svět, lže.
Už jen fakt, že svět existuje za nějakým účelem, je blbost. Souhra náhod dala vzniknout počátkům neuvěřitelných svinstev a osob od toho slova odvozených. Leda že by jsme tu přežívali pouze jako laboratorní krysy se zarudlýma očima, nevědíc co je čeká a myslíc si, že jsou pány svého prostoru, ale přesto byli řízeni jinými, zatím co právě ti jiní by nás pozorovali a zkoumali z bezpečí své laboratoře a dávali nám bláhový pocit moci, vlády a jistoty. Dalším nesmyslem je to, že já, jakožto osoba nerozumící funkčnosti a účelu světa, vyluzuju řeči o náhodnosti svého bytí...
Ovšem neměl by i nesmysl dávat určitý smysl toho, proč je nesmyslem? Snad. Nevím...
Raději, milé duše, nepřemýšlejte nad smysly ani nesmysly, protože vaše úvahy stejně onen smysl dají, či také ne, tudíž vám to mnoho nepomůže, ba i možná uškodí. Ale uškodíte si vlastně sami, protože nad tím bude přemýšlet vaše hlava.
A ta je teď, jen to přiznejte, řádně zamotána a plna nesmyslných myšlenek, narážejících na zdi vaší hlavy. Mají tam ty myšlenky ale místa, když mozek odešel jinam, nemám pravdu?
Uznávám, smysl to nedává...
Možná trochu...