Listopad 2012

Úvahy chvil temných, snad i večerních

26. listopadu 2012 v 20:12 Zákoutí
- Vše se střídá. Mění. Nevím, zda pojem vše je správný, či přesný. Však nikdy sem nic neuměla přesně. Myslím...

- To, že nic není stálé, o tom se můžeme přesvědčit na vlastní oči. Dokonce ani ta všednost dnů podzimních není stálá. Občas totiž taky prší.

- Občas je taky slunečno. Ale nevypadá to, jako v období předešlé. Naštěstí...

- Vše chce býti tak odlišným a originálním, že je to vše tak strašně stejné. Nudné? To přímo ne, však čím více chceme býti odlišnými, tím více se stáváme stejnými, protože všichni chtějí být odlišní. Ti co jsou odlišní mají buďto hodně prostředků k tomu, aby nabyli odlišného, či se odlišnými býti nesnaží. Nebo má teorie není přesná...

- Spousta věcí. Ano, spousta věcí je okolo našich duší. Spousta věcí nás také ovlivňuje. Proto je tak těžké být jiným? Možná... Ale proč chtít být jiným? A proč se nad tím vůbec zamýšlet? Nevím...

- K čemu je tma? Abychom mohli nerušeně spát? Proč potřebujeme světlo? Abychom nespali, když to nepotřebujeme? Nejspíš jsme se stali přizpůsobiteli. Přizpůsob se, nebo zemři. Tak proč ještě žiju? To přesně nemůžu říct...

- Je vše tak složité, či to tak jen vnímáme? Přečíst několik stran potištěných čímsi, z čehož polovině nerozumíme, polovině ano, ale nejsme schopni pochopenou polovinu dáti dohromady s nepochopenou polovinou, načež vzniká zmatek, není složité. Ano, není. Těžší je všechen ten rádoby důležitý obsah dostat do mozku (který už stejně dosti z nás nemá) tak, aby byl přinejmenším zapamatován. O pochopení zde nelze uvažovat. Však je to složité? Nemyslíme si to pouze? To také nevím přesně. Ovšem pokud to složité není, pak v tom tu snadnost nevidím. Budu asi slepá...

- Za dny uplynulé jsem nepochopila nic nového. Duše jsou stále černé, na onom místě stejně postávající, nahlas řvoucí lži, lži chtějící slyšet a výsměch produkovat. Co víc říct k jejich očím. Já nezmůžu nic. A když ano, tak jen málo, protože má výška neumožňuje mým očím hledět do očí druhých. A Stvořiteli... Víš, že jsem za to občas ráda? Vždyť je stačí slyšet...

Člověkové a nečlověci mají různé potřeby

19. listopadu 2012 v 19:49 Zákoutí
- Jako člověk (ať tak braná, či ne) potřebuju dýchat. Zkoušeli jste někdy zhluboka dýchat v dlouhém, dopravním prostředku?
Ne? Pak to ani nezkoušejte, chcete-li být dále považováni za živé...

- Jako člověk (vypadající tak, či ne), potřebuju soukromí. Zavřete se na ulici do prosklené krychle a nazvěte to domovem... Domov. Směšné! Však domov by měl být soukromím, ne?

- Jako člověk (řadící se mezi lidi, či ne), potřebuju hlas. Poslechněte si Dickinsona... Budeme-li jeho nástroj považovat za hlas, budeme moci o hlase mluvit jako o tom, co jako člověk (ať tak braná, či ne... vypadající tak, či ne... řadicí se mezi ně, či ne), potřebuju. Pomineme-li fakt, že takovýchto nástrojů je mnohem víc. Oněch vyvolených, vlastnících ten nástroj, je totiž mnohem více, než božský Bruce (neberte mým orgánům sluchu to uspokojení, prosím...). Královna Tarja také naplňuje mé sluchové cosi jakýmsi blahem. (Pokud se zmíním o jednom z druhů člověka, jiném, než je Dickinson)




- Jako nečlověk potřebuju nenávidět. Být bez nenávisti, je jako poslouchat Nirvanu bez Cobaina. Jinými slovy (ať i nezasvěcení porozumí) - žíti bez nenávisti, je jako míti dokonalý život, o němž všichni sní, však jen málokdo by ho chtěl. Jste-li bez nenávisti, pak je něco špatně, jelikož zlo, to tu opravdu je... Však považujte mne za blázna. Proto říkám, že jako nečlověk potřebuju nenávist.

- Jako nečlověk potřebuju špatné. Jelikož neuvidím-li to špatné, pak budu konat špatně, protože nebudu vědět, co je dobré.

- Jako nečlověk potřebuju strach. Šlápnout bosou nohou v noci z postele na zem, v klidu se brodit tmou a nešmátrat po hlasitě cvakajícím vypínači... To neumím. A uměla bych-li to, pak bych neměla proč žít. Jelikož strach je ukazatelem toho, co jako člověk nemůžu kvůli svému já obejít. A proto ho, jako málokterý člověk, potřebuju. Abych věděla, co můžu a co ne. Nečlověci strach potřebují a člověkové zase ne. Myslím...

- Jako nečlověk potřebuju Je. Jak odporně se tvářící výrok. Ale ano, řekla jsem to. Potřebuju Je. Protože právě Oni ztělesňují to, co bych nikdy nechtěla být. Oni jsou to, proč jsem to, co jsem a proč konám tak, jak konám. A nebýt jich, opravdu nevím, kam až by má Duše klesla. Nejspíš hluboko... Stvořiteli! Díky, že mi dal Je. Tím ti děkuju, žes mi dal mne...

,, ...a jako potřeby se tvářily věci nepotřebné. To, co nepotřebovala, bylo důležitější než věc, která nutností byla pro život. Ale byla slepá. Tak směšně slepá. Tehdy..."

Odraz temna, tudíž sebe samého

16. listopadu 2012 v 16:38 **- Něco k zamyšlení -**
Přijměte můj pozdrav, duše zbloudilé. Dovolte mi, abych na okamžik upoutala vaši pozornost tímto článkem, kterýžto sepsal můj dávno vymytý mozek.