Říjen 2012

Hnilobné sobectví

30. října 2012 v 20:29 Záblesky
Jakou určité věci dokáží vyvolat atmosféru, je až zarážející. Mluvíme-li o fotografiích, pořízených duší obyčejnou, lze z ní vyčíst mnohé. Ono vyčtení je však poněkud subjektivní, pokud duši, jenž moment zachytila, neznáte. Jak můj chorý mozek (který už dávno nemám) kdysi vyplodil: černobílé momentky jsou jedny z (na mne) nejpůsobivějších.
Však, milé duše, jak by na vás působila taková amatérsky pořízená fotografie s účelem stejným, jako má asi vyluhovaný sáček od čaje?
Vím, bude to egocentrické využívat téma týdenní pro osobní účel, avšak natolik mne zajímá to, jak dnes duše dokáží vnímat (dokáží-li to ještě vůbec), že si troufám tento článek umístit do tohoto systému. Odporné, není liž pravda...

Naznač mi slovem, já snad pochopím

29. října 2012 v 17:54 **- Něco k zamyšlení -**
Když míjel zeď promrzlou tím zvláštním počasím, o hlavu se mu rozbíjely jakési chomáčky zmrzlé vody. Neměl to počasí rád. Už jen pro tu zatracenou sentimentálnost okolí. Hnus... Vzal opatrně za studenou kliku. Lehkým pohybem otevřel ozdobnou bránu a potichu vklouzl do světa mu na míle vzdáleného, a přec tak blízkého. Miloval to strašidelné ticho. Měl rád tu vůni, linoucí se z každého kalíšku s plápolajícím plamínkem. Tady na něj nikdo nepohlédl. Jak dokonale sem zapadal! Prodíral se tichem ale přes to mu v prázdné hlavě hučely myšlenky jedna přes druhou. Raději se posadil na lavičku vedle místa odpočinku snad někoho zapomenutého. Vůně svíček zde byla mizivá...

Manowar - Slast roku 2012

27. října 2012 v 14:40 !!! Metal !!!
Temný podvečer, temná obloha. Chladný vánek proudil skrz kůži, řetězy a pohrával si s nekonečně dlouhými vlasy těch duší, jenž se rozhodly ten večer držet při sobě. Výkřiky a řev rozlévající se po přímé cestě na vrchol, působil na duše vše tohle odsuzující, poněkud nevábně, odpudivě a snad i hrůzně. Již tak černou večerní hodinu zatemnily oděvy ještě černější, však svou podstatou a významem důležité, neodmyslitelné. Armáda ve stejných uniformách kráčela těžkými kroky přes překážky. Nadšení v očích starých příznivců by naplnilo nejednoho Muže války. Energie z davu těch Duší byla tak vnímatelná, jako kus papíru, na kterém ten večer tolik záleželo. Na tom papíru, kterýžto všechny ty Duše hrdě nesly vzhůru do výšin.
Blíže a blíže svému cíli. Již tolikrát navštívené místo. Napětí bylo husté jako vlasový porost Duše přede mnou. Pokřiky sílily, avšak vždy měly jiný obsah. Nespletly si snad tyto Duše ono osvobození?
Jak je zvykem dnešního světa, tak i na tento vrchol se doploužilo několikero Kov urážejících odpadů, jenž nutily mne do neustálého sebeovládání se. Muži války chtějí jednotu. Prosazují bratrství nás, černočerných. A Odpady, jako by svůj poslední zbytek úcty k tomuto, utopily v prvním stánku s rezavým mokem...
Místo bylo zahaleno do tmy. Řev, rachot a tisíce rukou nad hlavami. Peklo začíná. Muži války Karl a černý havran Joey energicky startují dvou a půl hodinový nářez. Do toho je má mysl omráčena vztekem. Odpad se dal opět slyšet (Spíše ta omračující tekutina v něm). Příšerný začátek onoho osvobození. Pár ran, několik slov říkajících cosi o prdeli a (snad si, milé duše, dokážete domyslet).
Dědové shlíželi z výšiny na vrcholu. Čisté tóny. Konečné osvobození.
Muži války, čtyři postarší pánové, dokázali i ve mne vzbudit nepatrnou naději, že ještě dnes dokáže skupina Duší držet při sobě. Energie se valila ze všech vztyčených pěstí. Nehledě na úmorné horko, na zanedbatelný počet odpadlých jedinců, na v pozadí drtící se odpad, na kapky potu, na obrovskou bednu zvuků u které byla má hlava tak blízko... Nehledě na to vše byla má a snad i všech dalších Duší, mysl povznesena. Za přímého pohledu do očí vedlejší Duše a prvního upřímného úsměvu po dlouhé době, jsem věděla, že zde patřím. Snad to viděl i sám Karl, který nepovrchně pohlédl i do jiné řady, než do první a věnoval mé Duši úsměv. Na to mi na tělo přilehlo tričko s majestátním Eddiem, srdce se mi rozbušilo. Nemyslící mozek byl ochromen zvukem nejhlasitější kapely světa.
HAIL, HAIL, HAIL AND KILL!

,, ...a tak jsem stála někde dole, mezi dvěma stovkami centimetrů vysokých Duší. Tak blízko velikánům. Tak blízko tomu šťastnému pocitu. Tak blízko té úlevě..."


http://www.youtube.com/watch?v=FZo_T86hX1s
Video nepatří mé Duši. Je pouze primitivně vyhledané.

Man Of War

26. října 2012 v 17:09 !!! Metal !!!
Milé duše, chvilkové osvobození od reality přišlo v podobě muže války. Mé smysly jsou omámeny, mysl nemyslí, uši se napínají.
Spása je tady, i když jen na pouhou chvíli. Avšak i za to jsem vděčná a doufám, že ono osvobození bude míti alespoň nepatrný účinek. Chci se povznést, zařvat a ignorací pokořit vše okolo. Chci být v tom pekle! Stvořiteli! Takový pocit jsem neměla již dlouho. Vyrážím na strastiplnou cestu za legendou. Za čtyřmi muži války. Za opravdovou hudbou. Za tím, co mě tu ještě drží...


Nemyslící nesmysl mysli

15. října 2012 v 1:34 **- Něco k zamyšlení -**
Jak směšné, že naše temná mysl často věří tomu, čemu věřit sama chce a přitom ví, že tomu věřit nemůže, načež je pak zklamána vlastním myšlením. Myslíme-li na to, co by bylo, kdybychom na to nemysleli, domyslíme se k závěru, že naše mysl je zbytečně přeplněna úkony nesmyslného myšlení. Brodíc se bažinami našich myšlenek ztratíme veškerou energii (které je již tak málo), kterou bychom mohli využít na myšlení smysluplné. Však co je smysluplné? Nevím. A ani o tom nebudu přemýšlet. Propadám se totiž do propasti plné hrůzných věcí, jako jsou veškerá proč. Dostat se odtud ven je snad nemožné. Nic vlastně není nemožnějšího. Lapajíc po dechu a bezmocně těkajíc po nekonečném obvodu zdí, vylučuju pocit samoty, jelikož zde rozhodně sama nejsem. Vítejte zde, všechny duše! Jáma děsu vás vítá. Rozevřete náruč a padněte jí kolem krku. Ptáte se proč? Protože jste tu. V Jámě. Proč.
Klidně se snažte a plýtvejte svými silami na něco, co zdá se býti nadějí. Naději vám nikdo vzít nemůže, milé duše! Ani Jáma. Ani Oni, ti jenž tu jsou také. Ten pocit nepopsatelna, který naplňuje vše to, co zbylo z mé duše. Vidět je doufat v něco, co nepřijde. Zaplatí. My všichni sic taktéž, však není lepšího, než vidět je ve vedlejší roli, která patřila nedávno vám.
Nechávat si mezi prsty protékat hustou mlhu. Zahřívat kus šutru. Nárážet hlavou do drolící se zdi Jámy v pravidelně se opakujícím rytmu. Dívat se do nekonečna a vědět, že tam někde jsou další. V Jámě. Proč.
Tíživý pocit, teplý mráz našlapující po zádech. Myšlenky přichází. Znova. Odporné! Mysli má, nesnaž se nebýti černou a zavři své myšlenky na několik vymyšlených západů, za vymyšlené dveře z vymyšlené oceli, do vymyšleného vězení, na vymyšleném ostrově, ve vymyšleném moři, na vymyšleném místě... Ve vymyšlené hlavě. Jen si, prosím, nevymýšlej! To nech druhým. Těm, jenž v tom svůj život zří. Těm, jenž jinak myslet neumí. Ty, mysli má, myslet nemůžeš, i když myslí jsi. Nikdo tě to nenaučil. Jsem viníkem? Nejspíš. Však nevinně se hodlám tvářit nadále. Vždyť se nic nestalo. Jen kvůli tobě nemůžu spát. Vlastně... kvůli sobě. Mé duši.
Moc přemýšlím o tom, že přemýšlím. Ale nemyslím. Už ani nevím, kdo je tu vlastně ten zmatenější.
Ty, má mysli?
Ty, má Duše?
Ty, mé Proč?
Nevím...

,, ... jak byla zástěrkou pro tehdejší pocity, tak také nyní na tom nebyla jinak. Marně doufala, že se tomu a Jim vyhne. Prý naděje umírá poslední. Blbost! Poslední umřela ona. Ta, jenž byla pomocnicí černou..."

Živou ji nedostanou

9. října 2012 v 18:22 Zákoutí
Není složité si něco přivlastnit, pokud to opravdu za každou cenu chceme. Je tu však jeden problém. A to jest to, že to chceme za každou cenu... Ale to jim nevadí. Oni totiž natahují své zablácené ruce s polámanými nehty k věcem, které jejich nejsou. A nikdy nebudou... Stále máte možnost přestat číst, avšak zajímají-li vás má slova, pak přistupte blíže a nechte si vymýt mozek již poněkolikáté...

Neustávající zlost

4. října 2012 v 19:45 Zákoutí
,, ... má mysl byla prázdná. Jediné čím mohla být naplněna, byl vztek, zlost a nenávist. Upalte mne za to, je-li vám libo..."

Lavička se pohla, když jsem usedla na její už vyviklané prkna. Řetěz z kalhot se prkny propletl s hlasitým zvukem. Dlouze jsem se nadechla. Ten chlad mnou prošel tak lehce, že to bylo snad i příjemné. Opuštěné vagony, zrezlé a oprýskané, vypadaly jako dokonalé útočiště před světem. Před nimi. Však jedno místo jsem dnes ještě navštívit musela. Ano, dříve zmiňované, hrůzu nahánějící, společensky na vrcholu stojící (myslím) místo. Těžké dveře z jakéhosi drahého dřeva na mne vypustily všemožné výpary. Úděsné! A ty zvuky... Na odposlech vlastních kroků jsem si od minula již nějak podivně zvykla. Ale na ten smích ne. Husí kůži jsem neměla ze zimy, která vládla celému místu, nýbrž z Nich. Zas jsem je musela vidět, slyšet... Zas mne museli vidět... Smrtící! K mé velké smůle (a že jí mám množství dostatečné), byla má obvyklá "aura" nucena odejít. Jak jsem mezi ně zapadla, bylo tak šílené, že ani jízda nehty po tabuli není šílenější. Stvořiteli! Ty víš, proč má duše tehdy přijala... Víš toho tedy více, než já.
Mnou nepoznaní ptáci z místa, jež ovládá rez a občasné kvílení, přeletěli jako všemožné strašlivé myšlenky nad hlavami duší. Jak byli volní! Tato možnost mi nebyla dopřána. Tedy alespoň s jistotou ne tam, na onom místě. Má mysl (prázdná jako má lebka) se jen pozastavuje nad tím, že je stále baví se tak krutě smát. Ale jednou přijde den...

,, ... a tak jsem udělala rozhodnutí. Tušila jsem, že se jim vydávám na pospas. Je to pouze zkouška mé duše. A já vím, že vydrží. Stvořiteli, víš to také? "

Výplach

1. října 2012 v 20:02 Zákoutí
S husí kůží po celém těle pevně přitiskla dlaně k sobě. Do růžové kůže okamžitě začala téct voda. Pozorovala, jak jí tekutina protéká mezi prsty a zároveň přetéká ze sevřených dlaní ven. Nadechla se. Jistým pohybem naklonila ruce k sobě. Celý její obličej polila chladná voda. Dlaněmi přejela po, na její věk již poněkud svraštělé, pleti. Promnula si oči. Tak silně, že to skoro vypadalo, jako by je chtěla zamáčknout do útrob své lebky. Stejně byla prázdná. Nechtěla své modro-šedé oči znovu otevřít. Nechtěla vidět nic. Ani sebe. Protože v sobě viděla je. Strašlivé. Cítila, jak jí po rukou stéká již teplejší potůček vody. Pomalu pootevřela oči. Okamžitě je zas zavřela. Tak strašně ji štípaly! Stvořiteli, ta bolest! Znova zatlačila své vyzáblé prsty do měkkého oka. Mnula si je. Rychle, rychleji... Div neroztrhla víčko. Štípání ustoupilo. Mohla, ač nerada, znova otevřít oči. Světlo zářivky ji probodlo. Na to už byla zvyklá. Nejen od světla.
Přes slepený pramen svých vlasů pohlédla do řádně špinavého zrcadla. Nepřítomným pohledem zírala do vytřeštěných očí. Velké zorničky. Odráželo se v nich cosi děsivého. Cítila, jak se v koutku oka vynořila kapka. Pozorovala ji. Kapka se pozvolna přehoupla přes dolní víčko. Začala nerovnoměrně stékat. Obkreslovala tvář. Zalévala hluboké póry jako nekonečná jezera. Normálně by ji chytla jazykem. Však nyní zaujatě sledovala, jak kapka proklouzává kolem jejích úst. Na okraji obličeje se krátce zastaví, jako by jí bylo líto, že opouští zrovna tento obličej a pak... Rychle padá... A roztříští se až o černou látku. Vpije se do ní a dotekem ochladí, již zmrzlé, tělo.
Zvedla zrak směrem ke svým zarudlým očím. Viděla v nich sebe. Nepoznávala sebe samotnou. Usmála se.
Vždy se chtěla zasmát zlu do očí...