Září 2012

Kam kráčí Mozky

30. září 2012 v 18:16 **- Něco k zamyšlení -**
Když kráčel temnotou, pohlédl nahoru. Měsíc obklopený mlhavým závojem kraloval obloze plné jakýchsi teček. Kouzelné. Kdyby tak nevěděl, kam jde... Však zaposlouchajíc se do zvuků onoho místa, navrátil se zpět do reálna. Křik, řev, posměch i sám smích... To vše ho přivádělo k šílenství. Nehledě na mlaskání, ohryzávání a jiné, nervy drásající zvuky. Zježila se mu kůže jen na to pomyslel. A když si vybavil ty tváře, chtělo se mu prokopnout zeď domu, který zrovna míjel. Skrz tlustou podrážku necítil štěrk, který tu zbyl snad ještě od minulé zimy. Však věděl, že tu je. Stejně jako to věděl o sobě. Necítil sám sebe, ani psychicky a dokonce ani fyzicky, však tušil, že je. Tady a teď. A právě to hodlal změnit. Ušklíbl se. Stvořitel ví, na co myslel... Myslel snad ještě vůbec? To není zdaleka jisté... Celým jeho tělem proplouval hlas Hetfieldův. Ten pocit! Ten pocit nemohl cítit. Však pamatoval si ho z dřívějška. Skvělé!
Jak miloval tmu! Ve tmě nikdo nemohl posoudit, jak je jiný. Dokud nepromluvil. To on však dělal málokdy. A teď na to neměl také pražádnou náladu. Už tam chtěl být. Teď! V dálce již viděl známé obrysy. Chodíval sem často a také se odtud často vracel. Dnes to však v plánu neměl. Neplánoval. Jen dnes... Za kovovou branou bylo ještě větší ticho. Vlhko ničilo zídku obepínající to záhadně krásné místo. Nasál vůni. Pach vosku, deště, mokré hlíny a sušeného čehosi. Škoda že měl rýmu... Po rozmláceném chodníku se vydal na místo, odkud pocházel. Znal to. Už tam zas bude. Ten klid a mír!
Stát čelem sám sobě a nevědět kdo jsem. Tak se cítil. Nakročil. Zasmál se tak zrůdně, že temnota sama dostala strach. A on hned věděl, že přišel tam, kam patří...

Doušek přítomnosti

30. září 2012 v 17:49 Zákoutí
Věděla jsem, že to přijde. Nevěděla jsem kdy ani jak... Ale mé smysly mne opět nezklamaly. Snad to bude tím podzimem... Pokaždé v tuto dobu to přijde. Nebo alespoň většinou. Všechen vztek se hromadí uvnitř jako magma. Hrůza! Opravdu nevím za co můžu. Vím jen, že to přejde a doufám v to. Jako ostatně doufám v málo věcí, jelikož doufání, stejně jako víra, již nemá cenu. Nic nepotřebuju. Nic. Jenom ať mě nechají. Odejděte!
Po vratkých dlažebních kostkách šlape těžká bota. Dlažební kostka... Mám s ní snad něco společného? Nemám ponětí.
Má mysl propadá čím dál víc. Hlavně nesmí propadnout na úroveň většiny. To se radši vzdám jednoho alba. Směšné. To bych neudělala... Vím, že nepropadne tak hluboko. Zas mne svírá pocit, že bych něco měla. Ano, měla bych opět spoustu věcí. Ale proč dělat něco, co je již předem stanoveno? Vždyť na to čekají. Ať! Já taky čekám. Však na rozdíl od nich vím, že se nedočkám...


,, ...a kroky zněly tichem jako ta nejhrůznější hudba. Však stačilo se položit na vlny té hrůzy a odplout pryč. Alespoň na chvíli. Pryč od všeho. Od nich... "

Cesta mé duše do Hrůzy

27. září 2012 v 18:35 Zákoutí

,, ...a viděla jsem duše všech barev a přitom všechny stejné. Tak stejně beznadějné..."

Přicházejíc k onomu místu, jenž, kromě vzdělávacího ústavu, budu muset také nyní nějaký čas navštěvovat, jsem věděla, že jdu takřka na jistou smrt. Morální. Pocit prázdna mne zachvátil již při pohledu na majestátní stavbu. Šílené! Nevím proč zrovna tehdy jsem kývla. Opětovný pokles mé temné mysli... Směšné. Prý co nás nezabije, to nás posílí. Blbost! Zabíjí mě už jen otevřít ty dveře... Však jaký poznatek jsem si měla tu čest odnést, to jest k nevíře.
Pomalu, nejistě (to však jen vnitřně, zdá se) jsem procházela ztemnělou chodbou. Mramor. Jak šílené slyšet své kroky! Nebo alespoň mne to k šílenství dohánělo... Na stav mého Já jsem raději ani nepomyslela. Z otevřeného okna se linul zvláštně teplý vzduch do jinak chladného prostoru. Další kroky. Již ne pouze mé. Hlasitě hovoříc, smějíc se a sebejistě kráčejíc uprostřed prostorné chodby, se z poza rohu (s oprýskanou omítkou) vynořila skupina jakýchsi duší. Na ty pohledy už jsem si zvykla. Však stále je nesnáším. Jednou přijde ten den...
Obrovské hlavní dveře z drahého dřeva byly dokořán. Úděsné zvuky se linuly z místnosti za nimi. Děs našel svého bratra! Společnost. Veškerá tam byla. Tolik duší pohromadě, hovoříc, arogantně se smějíc a především... Vše hodnotíc. Zas a znova a nedají si pokoj. Mít svou obvyklou kontrastní "auru", rozesmála bych se. Jim všem. Doufala jsem, že okolí už nemůže být horším, než doposud pro mne bylo. Omyl! Každý z nich nese hrdě masku na obličeji, kterážto o něm vypovídá jen to, co není pravda. Již samo to, že odsoudit dokáží kdekoho a že je jejich vlastní slovo posílá do pekel...
Společnost udávající " životní normy" je ovlivnila již nadobro. Palčivé pohledy. Zas. Pohrdání. Jako by mysleli, že Oni jsou tu ti, co můžou mávnutím ruky odstranit to, co jim přijde do cesty. Stvořiteli! Vždyť jsou směšní...
Bylo mi zle. Však být nablízku netopýr, ukousla bych mu vzteky hlavu.
Ne. Nezajímá mne jejich chování.
Nejsem Oni.
Nechť je smete vlna jejich vlastního bordelu...
Peklo, prosím!

,, ...Před branou osudu, mnou nevážně braného, byla řada. Každý chtěl vědět, že skončí špatně. Oni to věděli již dříve... Jen jim Společnost nedovolila si to připustit. To jen má duše seděla opodál na patníku. Již věděla, že skončí špatně. Však doufala, že neskončí zas s nimi..."

Poznatky dne temného

24. září 2012 v 19:06 Zákoutí
Zatracené hodiny ubíhajícího dne

- Že to bude vypadat, jako v psychiatrické léčebně, jsem věděla už dřív. Však dle prakticky každodenních (až na výjimky a dva další temné dny) poznatků jsem dospěla k závěru, že i v již zmiňované léčebně se mají lépe, potažmo alespoň normálněji. Bláznivé, není-liž tak?

- Jak nemám ráda ty věci plné listů papíru, sloužící k různorodým záznamům. Zvláště ty, které musím otevřít a provádět s nimi věci, jenž mi nejsou vlastní. A tím, duše, nemyslím nic jiného, než úmorné tlačení do hlavy něco, co můj mozek není absolutně schopen přijmout, ba tomu rozumět.


- Při nasávání zatuchliny z knihy se zažloutlými stránkami (ostatně o této knize jsem se zmiňovala již dříve), mi dochází, že jsem nejspíše nepoužitelným člověkem. Obdivuju smysl vytváření slov, vět a jejich návazností, některých duší. Vážně.

- Jsem prazvláštně v poklidu. Prazvláštně? Nedokážu udržet pozornost. Chce se mi ponořit do Jinam. To ovšem taky nejde. Je to tím, že nemůžu? Snad…

- Jen tamten nahoře (a tudíž i ten dole) ví, co se bude dít. Zas cítím, že něco přijde. A nebude to dobré. Ani zdaleka. Vidím už ty nadmíru ladné krůčky osudu, na který nevěřím. Je málo věcí, kterým věřím. A ještě méně je takových lidí…

- Každý svého světa strůjcem? Kdepak… Kdyby to šlo, tak je tu snad každý spokojený, ne?
(Nepohoršujte se. Vím jak je to rčení správně… Stvořiteli… vždyť on to stejně nikdo nečte. Zazní-li signál, zasmějte se!)

- Nejspíše tento den završím opětnou konverzací s jednou duší. Stále neví. Stejně jako já. Však baví mne. Tím jejím duševním zdravím… Které, opět stejně jako já, nemá…



Víte, že lžete?

24. září 2012 v 18:37 **- Něco k zamyšlení -**
Duše, dnes vám nehodlám vymývat mozek. To už za mne udělalo nové téma týdenní... Nejspíše nechápete mé tvrzení. Potom tedy přijďte blíže a podejte opět ruku temnu. Tedy... realitě. Však nechcete-li chápat mé myšlenky a vůbec všechna tato slova, pokračujte ve své flegmatické cestě do růžového ráje...

Fotografický pokles

23. září 2012 v 15:03 Záblesky
Fotografie umí vytvářet atmosféru, jakou oceňuju s velkým obdivem. Především ty černobílé. Černá. Bílá. Kontrasty...
I přes to, že můj fotoaparát není z nejnovějších, není z nejlepších a je zcela obyčejným, malým, příručním foťákem, tak (dle MÉHO názoru) fotí, jak kdy, docela obstojně. Přijměte mou omluvu... Nechtěla jsem vás zatěžovat výlevy na mou talentovou obhajobu. Nemám talent. Vím to. Však... baví mne to.
Neurazím-li vás dalšími ukázkami mé záliby, pak se zde můžete (nemusíte, ostatně jako toto číst) podívat na pár propadů mé mysli.

Na místech, které odvál čas... V koutech, do kterých světlo nepohlédlo už dlouhá léta... Tam hledejte to, co jinde není. Najdete, co ste jinde nenašli. Nic vás tu neodsoudí, nikdo neposoudí. Místa zaslíbená. Pro duše, jako jsem já...


Smells like reality...

The way into the darkness...

Black nature for black souls

Šum křídel obtěžkaných

21. září 2012 v 14:41 **- Něco k zamyšlení -**
Už mne začínají vážně deptat tato přílišně "originální", růžově vyhlížející témata týdenní. Však, mé milé duše, nehodlám si stěžovat. Opět, zas a znova, těmito řádky, kteréžto snad nyní čtete, se vám pokusím zavděčit tím, že se pokusím vymýt váš mozek něčím, co vytvořil vymytý mozek můj. Rozevřete svá vílí křídla obtěžkaná hrůznými pravdami a poleťte semnou... Poletíme, dokud vás křídla ponesou... Tudíž, pokud dnes nemáte dostatek energie, raději neleťte s mým Já. Můžete to zkusit jindy či nikdy. Je to na vás, zda přijmete mou pozvánku do země Černých víl...

(De)mentální propad

20. září 2012 v 18:15 **- Něco k zamyšlení -**
Poznatky ze dne

- Myslím, že bych se dnes mohla alespoň s mírným zaujetím pověnovat něčemu, o čem jsem dnes slyšela. Bláznivé! Nevydržím to snad ani půl hodiny. Jsem mrtvá. Absolutně.

- Ne. Nemám ráda úlisné vyptávání se na věci, o kterých sama vím asi tolik, jako toho vím o kalorimetrické rovnici. Nechte si to.

- Zajímavou shodou náhod sleduju proměnlivé, podzimní počasí… Jako z povídek E. A. Poea! Skvělé! Teď už chybí jen jáma a kyvadlo…

- Měla bych, explicitně řečeno, ihned odejít od řečí plných prázdna a začít se věnovat něčemu, co (podle společnosti) dává smysl. Vím, je to nesmyslné.

- Před dohněda zbarvenou knihou, od jistého J.W. G., kterážto nese zajímavý, tří slovný název, leží prazvláštní nádoba s jakýmsi, taktéž do hněda zbarveným patokem. Ta vůně! Mám rýmu….
Však stále znám tu omamnou vůni staré, mrazivých příběhů plné knihy s listy tak zažloutlými, jako zuby samotného ďábla. No není to ďábelské?

Po čase uplynulém…

- Hnědý roztok po sobě zanechal už jen hnědé mapy na okrajích nádoby. Kniha o 334 stránkách leží opodál. Tak nějak náhodně odložena, když mne chytil záchvat udělat něco pro to, aby bylo mé okolí spokojeno. Myslím, že se tomu říká nabývání znalostí. Však nenabylo mi nic. Spíš… zmizelo. Zas.

- Melancholická doba pominula… Pozdní slunce ozařuje, ještě stále zelenou, flóru místní. Tíha povinností se tu však stále nachází. Měla bych s tím něco udělat. Nechce se mi…

- Docházejí mi nápady. Skoro už se ani neumím zbavit dotěrného… Snad je to jen tou dnešní ohořelou náladou. Odvažuji se pochybovat o tom. Vlastně i o více věcech. O mnoha věcech. Často.

- Myslím, že dnešní den završím, snad inteligentním, rozhovorem s jednou z duší. Nemá potuchy. Stejně jako já. Měla bych hodně věcí… Stejně tak, jako nemusela.
Snad vás tento žvást nebavil… Však bavil-li vás, nebyl pochopen. Není tu vlastně nic k pochopení. Jen pár mých myšlenkových pochodů ze dne, kterýžto odvál čas už někam do věčných lovišť. Tento způsob dne, zdá se mi poněkud nešťastným. A to jsem ani neabsolvovala mou, prakticky každodenní návštěvu onoho místa, kde věčně švihá vítr duše a ty duše bičované větrem , se snaží dělat něco, aby byly těmi, kterými chtějí být…

,, Jsem tak zcela sám a těším se z toho, že žiji zde, v této krajině, která je stvořena pro duše, jako je má."
(Z hnědé knihy J.W.G. s názvem tří slovným, listy žloutnoucími, vůní starobylou a příběhem žalostným…)
Ta krajina je tak temná… Tak moc, že ani temnota není temnější.

Duše, děkuju za Váš čas,
mír s vámi,
Míša

Obyčejné poznatky z ještě obyčejnějšího dne

15. září 2012 v 21:55 **- Něco k zamyšlení -**
Nuceně postávám na okraji místa. Ne bezdůvodně. Opakovaně dostávám chladivé rány do obličeje, rukou, zad... Podzimní vítr je tu. Neúprosně bičuje i do ostatních. Je pod mrakem. Zataženo. Pár listů z jakéhosi stromu, nevázaně poletuje okolo okraje patníků a vymetá navátý prach, nedopalky a... jiný, slušně řečeno (!), bordel. Taky občas narazí do něčeho jiného. Například do mě. Jsem asi moc u země.
Zatímco mi do uší řve Dickinson se svými kumpány, mírně pootočím hlavou směrem k, lidmi hemžícím se, lavičkám. Stačí mi vidět jejich rozjařené, znechucené, povrchní (...) obličeje. Nepotřebuju vědět, co říkají. Ne, díky. Někdy v té vřavě také zahlédnu někoho, kdo mě donutí alespoň na chvíli nevnímat Murrayovo sólo. Někoho, kdo má okolo sebe snad... nějakou auru? Vyčnívá. Ne oblečením. Ne chováním. Ale tak nějak celkově. Však to se stává jen vyjimečně, ne-li ještě méněkrát.
Radši zase začnu vnímat zvuk heavy metalu. Sakra, to je hudba!
Tentokrát mě zas přeruší podivný pocit nějaké nejistoty. Musím se podívat na svůj mobilní přístroj, kolik času už stačilo uplynout od odchodu ze vzdělávacího zařízení. Dost. Ale ne dost na to, abych tu konečně nemusela kontrastovat s tou bílou zdí za mými zády... Pár vteřin ticha a
... I am a man who walks alone, and when I'm walking a dark road, at night or strolling through the park...
Do nosu mě udeřila jakási pronikavá vůně. Smrad? Otočím se na stranu, odkud přichází onen zápach. S výrazem nicneříkajícím se radši zas otočím zpátky. Jistý stálý návštěvník zdejší putyky, se snaží najít chodník. Nebo alespoň něco, po čem by mohl projít. Nejde mu to. Rovnováha je v jeho nynějším stavu absolutně nemožná. Viníkem je snad... Rum? (Nebo nedostatek zraku v důsledku vadné lihoviny...) Tak či tak, zápach, linoucí se od něj, lze cítit ještě pár chvil po jeho odchodu. Smím-li to tak nazvat.
Je na čase konečně vyrazit. Po vratkých kachličkách, popraskaném asfaltu, okolo několika kaluží a mezi poletujícími listy. Další rána větru. Cítím v zádech připitomělé pohledy. Jak to nesnáším! Zkřehlými prsty pouštím pár drobných do něčí dlaně a usedám někam, kde není moc duší. Nebo alespoň kde jich je nejméně. A opět se ponořuju do známé melodie. Přestávám vnímat okolí... A začnu až za dalších deset minut, kdy budu opět nucena odejít do podzimního počasí... Pomalu doznívají tóny... Poslední větrný šleh... Klíče... Domov... Domov?

...Fear of the dark, fear of the dark, I have constant fear that something's always near...

Bezcharakterní přetvářka

13. září 2012 v 16:27 **- Něco k zamyšlení -**
Přijměte můj pozdrav, mé milé, ztracené duše. Téma týdenní je s novým týdnem obnoveno a tudíž mám další možnost pokusit se o, alespoň částečné, vymytí vašeho ctěného mozku. Vaše možnost odchodu je stále platná. Ještě můžete za těmito řádky zavřít dveře... Tak rychle! Je průvan...