Proč nefunguje blog?

5. července 2016 v 11:18

Jestliže se vám stránka nezobrazuje správně, nepropadejte panice. Chyba není na vašem přijímači, chyba není ani na mé straně, nýbrž na straně blog.cz. Po asi půlročních problémech se špatným zobrazováním stránky mého blogu jsem zjistila příčinu.

Dobrý den,
tento problém se týká pouze blogů, jejichž adresa začíná písmenem "M". U
těchto blogů bohužel není možné v současnosti editovat design, zobrazují
se tedy zcela bílé. Řešením je založit blog na jiné adrese. Velmi se za
tuto nepříjemnost omlouváme.

S pozdravem,
Standa
komunikace s blogery

Zakopaný pes bude zřejmě tady. A taky v tom, že "vývoj Blog.cz byl z finančních důvodů zcela ukončen," jak mi dále odepsal (pan) Standa. Můj blog, který poctivě vedu již od roku 2009, budu muset bohužel přesunout jinam. Novou adresu přidám, abyste Vy, milí čtenáři, mohli mé články zřít i nadále. Budete-li chtít.

Nakonec to jsou tedy technické komplikace, které zapříčiní konec mého blogu. Abych pravdu řekla, horší možností by bylo mé selhání. Ale musím na sebe být pyšná, roky jsem psala články, fotila a získávala zkušenosti. Nějaká technika mě nemůže zastavit, a proto se těšte na další etapu mého blogování, tentokrát však na jiné adrese.

Děkuji všem, kteří sem někdy zavítali a doufám, že se znovu setkáme.
Mír a lásku,
Vaše Míša.

NYNÍ MĚ NAJDETE V ŠÁLKU

 

Oblíbila jsem si v únoru

3. března 2016 v 20:43 |  Zákoutí

v únoru

I přes to, že byl únor delší než obvykle, utekl neuvěřitelným způsobem. A proto přicházím s článkem, který pojednává o věcech, které jsem si oblíbila právě v tomto měsíci. A že toho je! Nechcte se inspirovat a podívejte se, co byste si mohli zamilovat stejně, jako já...

1. Sadím, sadíš, sadíme!

Jde na mě jaro. Stačí mi pár slunečních paprsků, které ráno tančí po žaluziích a můžu se zbláznit. Je pravdou, že teď, když mi za oknem sněží, mě mé jarní nálady krapet přechází, avšak musím se podělit o svou radost. Zasadili jsme si řeřichu, ale to je pouze začátek! Brousím si zuby totiž i na pažitku, petržel a bazalku. Nevím, kde na to v našem studentském pokoji najdu místo, avšak dobrých bylinek se vždycky vejde dost.

Když si zasadíte nějakou tu bylinku, budete si připadat vážně skvěle. Asi jako hrdí rodiče - to byl přesně můj pocit, když nám řeřicha přes noc vyklíčila. Co je ale mnohem lepší? Vaření s čerstvými bylinkami, jednoznačně. Takové špagety s čerstvou bazalkou, to je úplně něco jiného, než když omáčku ochutíte bazalkou sušenou. Je to vyšší level, větší požitek. A proto saďte cokoliv, co vás napadne!



Žurnalista, ten tvrdý chleba má

2. března 2016 v 17:31 |  Zákoutí

,,Občas se budete muset dostat i přes zavřené dveře."


Touto větou započala má první žurnalistická přednáška. Je jedno, na co profesorka reagovala, protože onen výrok by mohl stát sám o sobě, aniž by mu něco muselo předcházet. Je to totiž pravda. A co je horší než to? To, že já se přes zavřené dveře dostat neumím. Zatím. Všechno má svůj čas a i když si nechci fandit (ještě to tak!), určitě to zvládnu. Otázkou zůstává - jak?

Po prvním semestru jsem si ujasnila dvě věci. Tou první je, že čím jste drzejší a sebevědomější, tím líp se dostanete k informacím. Druhou věcí je, že já drzá ani sebevědomá být neumím. Tomu říkám pech. A proto se tomu musím naučit. Přesněji řečeno, musím se to naučit předstírat. Prostě jít a otevřít ty zavřené dveře, za kterými může být naprosto cokoliv. Jedno je však jisté - budou tam informace. Ty já potřebuju. A taky je z vás dostanu! Pokud mi je teda budete chtít dát. A případně mi ještě zopakujete to, co jsem si nestihla napsat (protože diktafon jsem samozřejmě nechala doma na stole).

Jedno se mi však musí nechat. Baví mě to. A to dokonce i přes to, že je přede mnou pořád několik stovek zavřených dveří, které budu muset otevřít, než se úplně zbavím strachu a pochybností. Co naplat, otevřu je všechny. A když to nepůjde? Tak je vykopnu. Nebo obejdu. Nebo tak něco. A když budou zamčené? Tak to je průser.
 


Vysokoškolákův pohled na domov

10. února 2016 v 21:31 |  Zákoutí

vidím domov


Když něco dlouho nemáme, je nám to pak vzácnější. Platí to ale i o místě, kde pořád dokola pobíhá pubertální sourozenec, štěkající smeták, kterého přezdíváme pes a k tomu ještě dva dospěláci? Řeknu vám, že na to teda rozhodně není jednoduché odpovědět. Opravdu ne!

Jakožto opravdu zkušený (nyní první semestr zvládnuvší) vysokoškolák bych vám ráda sdělila své poznatky o tom, jaké to je se po týdnu, někdy i více, vracet domů. Často je to vskutku zážitek. Představte si, že se celý týden ve vaší domácnosti odehrává nespočet věcí, u kterých vy (díkybohu za to) chybíte. Nemáte ani ponětí o tom, jaká u vás vládne atmosféra, kdo má jakou nemoc, kdo se s kým pohádal a další podobné rodinné pochoutky. A pak to přijde - autobusu zaskřípají brzdy, nějakým záhadným způsobem se rozestoupí dveře a vy jste doma. Celí šťastní odhazujete své věci v dál a překračujete práh obýváku. K vašemu překvapení se k vám nikdo nevrhá s otevřenou náručí, talířem koláčů a teplým čajem. Místo toho objevujete na půl mrtvého bratra u televize, ještě mrtvější rodiče, kteří před chvílí přišli z práce a zarostlého jorkšíra, který se s námahou (avšak s odhodláním, to se musí nechat) vydal vám olíznout palec na noze. Domove, sladký domove!

Musím se přiznat, že takto to u nás naštěstí nevypadá. Alespoň ne vždycky (buďme upřímní). Pravdou ale je, že jakmile si navyknete na vlastní režim, těžko se přizpůsobujete jinému. Osobně mám největší problém s naší ledničkou. Doma je totiž často prázdná. Jinými slovy (slovy rodičů) prázdná není, jenom v ní není to, co bych chtěla. A mají pravdu - mé studentské osvobození se totiž vztahuje také k jídlu, které si nakupuji sama a je nadevše jasné, že sahám jen po tom, na co mám chuť. Tudíž stop paštice, řapíkatému celeru a rybám. Kdo by to dobrovolně jedl?

Dobrá, konec vtipkování. Musím se přiznat, že si teď vážím domova víc. Nejen toho, že jsem doma, ale také rodičů, se kterými se už (tolik) nehádám, teplé polívky, dobrého oběda a těch bezstarostných dní, kdy nemusím nakupovat, vařit a uklízet. Nemyslete si však, že nejsou neděle, kdy se netěším, až budu zase pryč. Na chvilku a stačilo, nic se nemá přehánět...

Děkuji za váš čas zde strávený!


Nevím to jistě, ale mohlo by vás zajímat:


Oblíbila jsem si v lednu

10. února 2016 v 19:54 |  Zákoutí

v lednu



Stává se poměrně často, že mi některé věci padnou do oka více než jiné. To pak vede k tomu, že je používám často, pořád dokola a pokaždé, když je vezmu do ruky, si uvědomím, jak jsou skvělé. Proč se o mé radosti tedy nepodělit?
Proto se, jestli máte chuť, pusťte do čtení a prohlédněte si také mé fotky, které snad dobře dokumentují to, co jsem si oblíbila za měsíc leden.


Poznejte příběhy mých fotek II aneb za co stojí žít

5. února 2016 v 13:38 |  Záblesky

příběhy mých fotek


Jsou prostě chvíle, kdy zrovna nemám po ruce svůj Nikon. Ale i v takových chvílích je někdy potřeba nebo chuť zachytit nějaký okamžik a zvěčnit ho. Na věčnost. Proto čas od času, a to velmi často, fotím i na svůj mobil, který rozhodně není pro focení stvořen, ale sem tam se mu podaří udělat hezký snímek.

A abych nefotila jen tak do šuplíku, což je asi to nejhorší, co bych mohla udělat, podlehla jsem davovému šílenství (za což se poměrně stydím) a založila si účet na jedné profláknuté aplikaci, jejíž jméno nesmíme vyslovit.
A co tím chci říct? Že bych vám ráda představila některé z mých úlovků, které dokumentují můj život, i když se to možná na první pohled nezdá. Každá jednotlivá fotka má v sobě ukrytý příběh, který je vždy jedinečný a neměl by být zapomenut. A to ani takový příběh, který vypráví například o hrnku skvělého borůvkového čaje, jehož pára se dere do chladivého vzduchu zimního rána... Kouzlo je tak nejen v samotné fotce, ale i v tom, co se vám snaží říct. Tak poslouchejte...


Stojí žít za...


... hrnek teplého čaje


Letně podzimní posezení má jisté výhody - můžete si přinést teplý čaj a udělat oheň o trochu větší, než se sluší a patří. Jistě jen v zájmu ideálního tepla. Na můj milovaný hrneček snad skládat ódy nemusím, poněvadž je na první pohled jasné, že je prostě nádherný. (mé projevy lásky je nutné brát s rezervou)

RECENZE: Star Wars: Síla se probouzí

17. prosince 2015 v 11:41 |  Recenze

Článek může prozrazovat děj. Čtete tedy jen na vlastní nebezpečí.

Po včerejší premiéře nových Star Wars: Síla se probouzí, zkrátka nemůžu jinak. Musím se k tomu vyjádřit a vězte, že rozhodně nebudu toliko chválit, jako tomu v mnohých recenzích je. Pro mě byl tento novodobý pokus o návrat velkým zklamáním jen s několika málo světlými místy. Temná strana nejspíš získala dalšího spojence - režiséra Abramse.

Buďme fér k hudbě

7. září 2015 v 14:21 |  Zákoutí


co přináší


Nebudu se pokoušet kritizovat život, protože to za to nestojí. A jak ho tak znám, ještě by se mi pomstil. A to za to taky nestojí, to uznejte sami. Avšak co si budeme povídat, hodně věcí v našem bytí není fér a já za tuto neférovost pokládám to, jak s rostoucím pořadovým číslem generací roste také počet zapomenutých písní. Abych byla přesná - skvělých písní, které dodnes všichni slýcháváme v rádiích ale mnohdy ani nevíme, že přesně tohle poslouchali i naši rodiče.

Není fér, že všichni poznáme melodii, ale už nevíme, kdo ji stvořil. Nevíme, že poslechem mnoha písní se vracíme zpět o několik desítek let a neuvědomujeme si proto, o jak kvalitní hudbu přicházíme, když se s námi táhne již takovou dobu. A to je, vzhledem k dnešním "hitům na jedno léto", co říct.

Avšak já stále věřím, že se najdou tací, kteří budou chtít poznat kouzlo osmdesátek a devadesátek a vydají se semnou na cestu, na níž objeví známé melodie a možná také prožijí jistou dávku nostalgie, jelikož spousta těchto dílek vám připomene něco z let dřívějších. Není možné, aby jste nepoznali nic z mého výběru (ne příliš rozsáhlého), protože alespoň refrén se vám musel uložit do útrob paměti a zůstal tam, čekal, aby se jednou dočkal chvíle, kdy bude moci vylézt opět na světlo a ukázat vám, že oldschoolový rock ještě dávno neumřel...


1. SPIN DOCTORS - TWO PRINCES


Již od zaznění prvních tónů jistě poznáte písničku, která vás donutí pokyvovat hlavou a v tom lepším případě si i zpívat. A věřte, že zlepší náladu každému, kdo jí dá i nepatrnou šanci. Poznejte garážový zvuk z raných 90. let...



Hotel pro kazy

5. září 2015 v 15:43 |  Zákoutí

přicházejí problémy


Víte, často se stává, že když se vyřeší jeden problém, nestačíte ani vydechnout a objeví se další. Skoro mi to přijde, jakoby problémy čekaly, než se zbavíte toho předešlého, začnete se radovat a pak - se na scéně objeví nový. Samozřejmě vylepšený. Nová verze. Horší a zákeřnější. Vy jen s překvapením zjistíte, že sranda ještě neskončila a v pozadí slyšíte nepatrný ďábelský smích. Problém se směje. Problémy se smějí často a hlavně rády. Není snad veselejšího tvora na širém světě...

A proto začínám docházet k názoru (a já k názorům docházím ráda), že je zkrátka lepší nevědět. Jako tenkrát, když mi začal růst zub. Vlastně to nebylo ani tak dávno, teprve před pár dny. A pořád roste. Neřád.
S úsměvem na tváři jsem si začala užívat poslední zbytky prázdnin po proleženém měsíci s oteklou nohou. Ta úleva, když se problém vyřešil! K nepopsání. Avšak, jak jsem se již zmínila, následující vtipálek na sebe nenechal dlouho čekat. Nejprve jsem hádala, že mým problémem je zkrátka to, že moc jím, z čehož mě dozajista pobolívá i to zapovězené místo za posledním zubem. Chyba! Cítím, že vetřelec se klube a tímto mu vzkazuji, ať si kouká pohnout, nýbrž já na něj nemám ani nervy, natož čas nebo náladu.

Nebyla bych to však já, kdybych se nejala prozkoumat, co že se to v mé dutině ústní vlastně děje. Nic zvláštního, kromě několika zubů, jsem tam nespatřila. Až pak. Skrýval se tam, nepozorovaně avšak s jistou dávkou drzosti, takový malý kamarád. Hádáte správně - mám kaz. Nejsem žádný zubař ani podobný mučící nástroj, ale řekla bych, že je to tak. Co na plat, budu muset pod ruku někoho, kdo mu dá jasně najevo, že můj zub zkrátka není dobré bydliště a že musí ven. Kdyby trval na tom, že zůstane, budu nucena požadovat měsíční nájem. Alespoň bych z toho měla něco víc, než jen díru v zubu.

Z toho plyne, že nebýt mého rostoucího hotelu pro další kazy, nezjistila bych, že jeden takový už se ubytoval. A tak bych o ničem nevěděla, za což bych byla vděčná. Šla bych totiž s klidným svědomím na preventivní prohlídku (ač bych se zuby nehty bránila) a myslela si, že se jako vždy usměju na všechny ty kovové nástroje, vyšlu jim signál, že teda jako mají zase smůlu a s obrázkem a bonbonem vítězně odkráčím. Tak tomu teď ale nebude. Možná, že si vyptám ten obrázek (o bonbonech nebudu chtít hodně dlouho ani slyšet) a jak spráskaný pes se rychlým tempem vyplížím z ordinace, přičemž za sebou zanechám jen opotřebovaný vrták a zaslechnu zákeřné: ,, Další prosím!"


Zpátky do školy: Originální pomůcky

19. srpna 2015 v 21:45 |  Zákoutí






Zachvátila mne podivná vlna kreativity a tvořivosti a na svět přišlo hned několik naprosto fotogenických věciček. Nejen že se hodí do následujícího podzimního měsíce, kdy zase křídy začnou brousit po tabuli, ale přijdou určitě vhod po celý rok. A co víc - zabijete čas v deštivém počasí, které už bylo opravdu potřeba.

NA POZNÁMKY


Je to skvělý pocit, když otevřete svůj sešit, diář nebo vlastně cokoliv a ať se tomu bráníte, jak chcete, všechny papíry vám vypadnou na zem. Ano, je to vskutku povznášející. Lze tomu však snadno zabránit pomocí šikovné věcičky, kterou si buď koupíte za jedno království a polovinu princezny nebo zapojíte fantazii a sami si pomůcku vytvoříte. Nevím jak vy, ale já jedno království opravdu nemám...

Vybrat si můžete z nekonečného množství materiálů, vzorů, velikostí i způsobů připevnění. Vlastně vám dávám volnou ruku, proto nic nemůžete pokazit. A to se vždycky hodí. Potřebovat toho nebudete příliš mnoho.Stačí vám barevný papír,
případně cokoliv jiného, co drží tvar (klidně i plastelína), nůžky, pravítko, tužka a všemocná izolepa. Hodit by se vám mohla i děrovačka, ale bez té se obejdete, a pokud budete chtít použít provázek, pak si ho určitě také přichystejte.



..

Kam dál